neděle 28. června 2015

Diastáza břišních svalů . Opravdu se mě to netýká?

Dnes to bude takový docela osobní článek na hodně ženské téma. Podtitul tohoto blogu je ze života běhající mámy a v tomto případě slovo máma posunu do roviny žena po dvou porodech. Tento článek se bude týkat diastázy neboli rozestupu břišních svalů.

Diastáza břišních svalů znamená, že se díky rostoucími břichu během těhotenství rozestoupí šikmé břišní svaly a po porodu se nevrátí zpátky na původní místo. Mezi břišními svaly tedy zůstane mezera, která může být různě velká a břicho je vypouklé. Prostě pořád vypadáte jako ve čtvrtém měsíci. O tom, že se něco takového může stát jsem věděla už během prvního těhotenství od švagrové a v časopisech jsem viděla pár obrázků "před" a "po" v reklamách na různé kliniky estetické medicíny. Byly to ale vždy docela extrémní případy, takže mě ani na chvíli nenapadlo, že by se mě to mohlo týkat. 

Ale jak jsem asi před dvěma měsíci zjistila, týká. To, že nemám břicho ploché jako před prvním těhotenstvím, jsem samozřejmě viděla, ale říkala jsem si, že asi málo cvičím, stravu bych taky mohla upravit a že to prostě časem zmizí. Ale hrála jsem házenou, trénovala osmkrát týdně na hřišti i v posilovně, cvičila core a břicho zůstávalo. Nebylo to nic šíleného, ale ploché bříško vypadá jinak. Potom jsem byla těhotná podruhé, znovu jsem zhubla všechna těhotenská kila, znovu cvičím a břicho zůstává vyklenuté. Zase jsem si říkala, že to tak prostě je po dětech a že musím víc cvičit. Kromě cvičení jsem si taky vypěstovala lehkou úchylku - začala jsem všem ženským pozorovat břicha. Ideální zábava v létě na koupališti :-) 

Letos v dubnu jsem na instagramu našla jednoduchý náčrtek břišních svalů před a po těhotenství a jednoduchý postup, jak zjistit, jestli žena nemá rozestoupené svaly. Lehněte si na záda, pokrčte kolena, zvedněte hlavu, aby se trochu zatnuly svaly. Mezi přímé břišní svaly strčte prsty. Pokud se vám do mezery vejdou více než dva prsty, máte diastázu. Výsledek? Dva a půl prstu. Pořád jsem tomu nechtěla věřit, že to je přece blbost, ale řekla jsem svůj objev fyzioterapeutovi a poprosila ho, ať se na to podívá on.  Závěr byl stejný. Není to žádný extrémní stav, ale pokud to chci zlepšit, musím cvičit. Ukázal mi nějaké cviky a já potom začala pátrat na internetu a mezi kamarádkami. Kdo to má taky, proč to má, jestli se to lepší, jestli cvičí, co cvičí, co jí. 

Na co jsem tedy přišla? Zjistila jsem, že diastáza se vytvoří, pokud máte krátké břišní svaly. To je vrozené, případně ovlivněné prvními měsíci života, takže s tím nic nenaděláte. Co není dobré dělat (a to jsem nevěděla) je hned po šestinedělí cvičit sklapovačky a podobné cviky. Já jsem během šestinedělí cvičila léčebný tělocvik  podle knížky Budeme mít děťátko a po šestinedělí jsem začala různé plaňky. ALE.  A tady se  nejspíš dostávám k jádru problému, celkem brzo jsem začala normálně trénovat s ostatními spoluhráčkami a nejspíš jsem si tím uškodila, protože jsem si posilováním přímých břišních svalů zafixovala ten rozestup. Tohle jsem si přečetla na internetu a shodly jsme se na tom i s jednou bývalou spoluhráčkou. Taky mámou dvou dětí, která chtěla relativně brzo po porodu začít hrát.  Musím říct, že tohle mě dostalo nejvíc, že jsem si vlastně posilováním ublížila a že kdybych nic nedělala, mohla jsem na tom být líp a diastáza se mohla sama stáhnout. Výborné zjištění. Na druhou stranu mě uklidňuje fakt, že v tom nejsem sama (Marti promiň) a že se to může týkat i velmi štíhlých žen s vypracovanými postavami, které mnoho let obdivujete za jejich disciplínu v jídle a cvičení (Marti podruhé :-)). 

A jak jsem na tom teď? V pátek jsme byli na oslavě kamarádčiných narozenin. Měla jsem oblečené úzké džíny a volné tílko. Jdeme s Vikim přes zahradu ke skupince známých a jedna z nich mě vítá: "Jéé, vy už čekáte třetí? To je paráda, že už jsi těhotná." :-D No, evidentně cviky ještě nezabraly a já děkuji za připomenutí, že mám makat :-) 

Kdybyste si chtěli přečíst o diastáze a cvičení více, koukněte sem http://iva-mmt.blog.cz/1408/diastaza-kde-a-jak-nahmatam-rozestup-brisnich-svalu
Tento web jsem objevila včera večer a najdete tam spoustu zajímavých informací o cvičení pro ženy, návod na běhání s kočárkem nebo tipy na cvičení, která se dají zvládnout s dětmi na hřišti. 

Spoustu informací najdete i na youtube, například v odkazu níže.  Škoda, že jsem se nezajímala dřív.

https://www.youtube.com/watch?v=ySBaouIVjEE

Loučím se s vámi :-) Jdu běhat a hned potom vtahovat břicho a posilovat pánevní dno.

Pěknou neděli vám všem :-)

čtvrtek 25. června 2015

Olympijský běh Ostrava 2015


Včerejší Olympijský běh měl rekordní účast a pro mě to byla jedna velká společenská událost :-) Byla jsem po sobotním závodě (a pobíhání kolem dětí) docela unavená, ale těšila jsem se na všechny kamarády a známé. Na startu nás bylo hodně z Rungo, protože jsme náš pravidelný atletický trénink přesunuli z oválu na závod. 



V16h startoval dětský závod a mezi účastníky byly i házenkářky, mladší žačky TJ Sokol Poruba. Jsou to velice šikovné dívky ročník narození 2002-3 a jejich trenéři se z nich snaží vychovat budoucí členky interligového A týmu. V rámci zpestření tréninku si proto přišly vyzkoušet jinou sportovní disciplínu a běžely závod na 1km. Nejrychleji z nich zvládla kilometrovou trasu Tereza Figalová. Příkladem holkám šla především trenérka Petra Vavříková, která sama běžela závod na 5km. Trenéři Aleš a Honza poskytovali psychickou podporu a tvořili základní tábor :-)

holky před závodem

a po závodě
paní trenérka Vavřa s číslem 15 

V 18 potom odstartoval hlavní závod, kde si závodníci mohli vybrat, jestli poběží 5km nebo 10km. Startovalo se z parkoviště u baseballového stadionu Arrows a hned pěkně na začátek do kopce, kolem stavárny ke Globusu. Před Globusem jsme odbočili do lesoparku a přes Plesnou jsme se vraceli k Arrows. Podle mého názoru moc hezká trať a tím, že se běželo nejdřív do kopce, pak zase prudce dolů, kousek lesem a finiš zadním polem baseballového hřiště, rychle to ubíhalo. 

Já jsem byla původně přihlášená na 5km, ale potom jsem se díky internetovému hrdinství přehlásila na 10km. Musím říct, že jsem ráda, protože první okruh (prvních 5km) jsem se dostávala do tempa a teprve druhé kolo se mi běželo líp. Začátek jsem rozběhla hodně volně, bylo to, jak už jsem psala, do kopce a navíc jsme se na poměrně úzké cestě proplítali mezi sebou. Taky jsem vůbec neuměla odhadnout, jak budu schopná běžet po sobotním půlmaratonu. Nakonec jsem byla hodně mile překvapená sama sebou, běžela jsem v pohodě, lehce a na poslední kilometry mi zbylo spousta sil. Posledních asi padesát metrů se mnou běžel Viktorek a vedle trati fandili Viki s Peťulou. V žádném případě jsem neběžela tréninkovým tempem, ale k maximálnímu výkonu to mělo taky dost daleko, protože všechny morálně volní vlastnosti jsem vypotřebovala v sobotu v Olomouci :-) Já sama jsem  měla ze závodu dobrý pocit až do chvíle, než přišel Viktorek a řekl mi, že je smutný, že jsem běžela strašně pomalu a nedostala jsem medaili :-) Medaili ale dostala naše atletická trenérka Tereza, která si po skvělém výkonu a osobním rekordu z půlmaratonu v Olomouci šla volnějí zaběhnout Olympijský běh a stačilo to na třetí místo :-) 

Dámská část Rungo Ostrava, která se účastnila závodu. Na fotce chybím, protože Peťulovi připadalo zajímavější pojídat antuku a kameny než čekat na focení :-)

Peachky Lada, Vavřa a já aneb příprava na plážovku

společná fotka s Ludmilou, vítězkou soutěže o startovné 


Celkový dojem ze závodu mám výborný a zázemí bych označila jako children friendly. Bylo moc fajn, že se závod dobíhal na baseballovém hřišti, takže bylo kolem hodně prostoru pro diváky a fanoušky. Děti mohly pobíhat po trávě a vedle restaurace bylo navíc dětské hřiště s průlezkami a pískovištěm. Pro mě jako běhající mámu ideál :-)

Na kompletní výsledky se můžete podívat tady a reportáž ze závodu najdete na Bezvaběh.




pondělí 22. června 2015

Mattoni 1/2 maraton Olomouc

Sobota byla naprosto skvělý den :-) Odpoledne jsme šli kouknout do parku na Reggae v parku.  Akce se konala v Bezručových sadech a trasa půlmaratonu vedla kolem, takže jsme si na osmém kilometru mohli poslechnout reggae :-) Brácha tam měl žonglérské vystoupení a zároveň workshop pro děti, kde si mohli všichni pohrát s kužely, flower sticky, míčky nebo obručemi. Tady si neodpustím reklamu pro olomoucké maminky a jejich děti - Vojta pořádá žonglérský příměstský tábor, takže pokud hledáte zábavu pro své děti na srpen, neváhejte :-)





Někdy po čtvrté jsme šli na náměstí na start DM Rodinného běhu. Cestou jsme trochu zmokli, ale pak  udělaly se perfektní běžecké podmínky. V pět jsme vystartovali náš závod já, mamka, Viktorek a Peťula. Trasa byla trošku jiná než loni a podle mého názoru lepší. Střídavě kluci jeli v kočáru oba nebo jeden a druhý běžel nebo jsem je nesla a v pohodě jsme zvládli tříapůl kilometrovou trať. Do cíle jsme doběhla s oběma klukama za ruku. Velice příjemný pocit :-) Dostali jsme medaile a pití. V cíli mi Viki popřál štěstí do závodu a převzal si děti. Rychle jsme se rozloučili, aby ještě stihli autobus, který kvůli závodu jezdil jenom do čtvrt na sedm.

Já jsem se vydala na Dolní náměstí do zázemí pro závodníky. Měla jsem na sobě tričko a medaili z Rodinného běhu a security mě nechtěli pustit dovnitř s tím, že tam můžou jenom maratonci :-) Vylovila jsem z batůžku číslo a byla jsem vpuštěna. Hned kousek za branou jsme se potkali s Markem From Pub to Ironman, probrali jsme taktiku a naše plány na závod. Pak jsem zamířila do šatny. Vybaluju batůžek s oblečením na závod a zjišťuju, že svůj předzávodní banán jsem nechala v kočárku. No výborně, pěkně to začíná. Všichni kolem mají nachystané gely, speciální drinky, kompresní podkolenky a já nemám ani banán. No nevadí. Potkáváme se s Renčou z ostravského Runga. Pak už jenom píšu poslední zprávy na mobilu a posílám selfíčko Terce, aby věděla, co mám oblečeného až mě budou hledat v davu běžců. 



Odevzdala jsem batoh v úschovně, motám se chvíli po zázemí. Potkala jsem Martina z Runga a pak už jsem šla rovnou do koridoru G, odkud jsem startovala. Tam jsem potkala další dva Rungo běžce Davida a Georgise. Chvíli jsem tam s nimi stála, až se Georgis podíval na moje číslo a řekl mi, že stojím ve špatném koridoru a mám být o jeden vpředu. Tam už byli nachystaní vodiči na 1:40. Když jsem je uviděla, probudil se ve mě zase závodník a rozhodla jsem se, že to risknu a zkusím běžet s nimi. 

Hned po startu jsem se jich držela a hned od startu jsme se proplétali mezi pomalejšími běžci a hodně předbíhali. Nechápu, jak se tohle mohlo stát a musím říct, že mi to docela vadilo, protože ze začátku byla trať docela úzká a my jsme předbíhali spoustu lidí, kteří zcela evidentně neběželi tempem na 1:40. Běželo se mi dobře, ale pořád mi připadalo, že běžíme nějak rychleji. A taky, že jo. První tři kilometry jsme běželi kolem 4:30/km místo 4:44. Na čtvrtém kilometru mě doběhla naše atletická trenérka Terka, prohodily jsme pár slov a ona pak lehkým ladným krokem nejdříve předběhla mě a pak i vodiče. Zhruba v těchto místech jsem se rozhodla neběžet dál s vodiči a běžet sama trochu pomalejším tempem. 

Proběhli jsme kolem Envelopy a zamířili do centra. Všude kolem spousta lidí, kteří fandili, mávali, povzbuzovali. Nádhera. Někdy kolem sedmého kilometru jsme vběhli do parku a to byla teprve paráda. Fakt hromada povzbuzujících lidí, takže se mi běželo úplně lehce a samo. Plácala jsem si se všemi dětmi a měla radost z toho, jakou mají radost :-D Prostě střelená mamka, stýskalo se mi po vlastních dětech, tak jsem si plácala aspoň s cizími a měla úsměv od ucha k uchu :-) 

Pak už jsme se blížili k občerstvovačce na desátém kilometru a já jsem se těšila na banán. Tady jsem udělala zásadní chybu. Byla to občerstvovačka Nutrendu, takže neměli banány, ale slečna mi místo toho nabídla gel. A já si ho vzala. Kolem jednáctého kilometru mě předběhla skupinka lidí a já hned znejistěla, jestli jsem tolik zpomalila nebo co se stalo, ale po bližším zkoumání jsem zjistila, že to jsou čerství běžci ze štafet. Tempo jsem držela pořád stejné. Výborně. Před občerstvovačkou na třináctém kilometru jsem si dvakrát cucla gelu, zbytek zahodila, zapila ho vodou a běžela dál. Tady kluk vedle mě poznamenal, že v tuto dobu zrovna gazely probíhají cílem a my jsme teprve tady. Tento kilometr vedl takovým trochu hluchým místem bez diváků a mezi poli, ale mě to nevadilo, protože já jsem se strašně těšila, že za chvíli budeme v Černovíře a tam bude Viki s klukama, mamka a černovírská banda v čele s Ter. Za mostem všichni čekali :-) Poplácala jsem si s holkama, s Viktorkem a cizími dětmi a s obrovským nadšením běžela dál. 

Kousek za cedulí 14km mi začala trnout čelist, udělalo se mi strašně špatně a nevěděla jsem, jestli se pobliju, omdlím nebo obojí. Známé pocity z tréninků, kdy jsem testovala různé gely. Vážně nechápu, proč jsem si myslela, že to v závodě strávím nějak líp. Kráva blbá, mimochodem tohle označení jsem pro sebe ve zbytku závodu i dne použila ještě asi tak tisíckrát. Hodně jsem zpomalila, ať tam sebou fakt neseknu a v hlavě už mi naskakovalo, že fakt nechci ve výsledcích u svého jména vidět DNF. Rozhodně ne tady v Olomouci, vždyť běžím doma, na známé trati, v závodě, kde  mi fandilo spousta kamarádů a známých. Já jsem se na ten závod těšila tak dlouho. Prostě to zvládnu! Nějak jsem se protrápila k sedmnáctému kilometru s plnou hlavou výčitek, jak jsem blbá, co jsem to udělala a proklínala jsem střídavě ten zpropadený gel a sebe. 

Mezi sedmnáctým a osmnáctým kilometrem mě předběhlo docela dost lidí a já jsem měla chuť se rozbrečet a nebo zavolat Vikimu a pak se rozbrečet, že jsem tak blbá. Ještě že běhám bez mobilu :-D Modlila jsem se, ať mě hlavně nepředběhne vodič na 1:50, protože to by mě asi psychicko dodělalo úplně. Na osmnáctém kilometru jsem se podívala na hodinky a zjistila, že běžím teprve hodinu třicet a jsem tři kilometry před cílem. Cože??? Asi jsem zase tak strašně nezpomalila. Těch posledních pár kilometrů jsem vždy jenom slyšela pípnutí garminu, že mám za sebou další kilometr, ale nechtěla jsem ani vidět to lemří tempo. 

Ten pohled na čas, vědomí, že jsem takový kousek před cílem a taky to, že mě předběhlo tolik lidí, mě neuvěřitelně nakoplo. Tohleto teda ne, ženské mě předbíhat nebudou! Udělalo se mi trošku líp a já se rozhodla to napálit, co to půjde. Říkala jsem si, že se kdyžtak prostě pobliju, ale v žádném případě nechci doběhnout do cíle s pocitem, že mi ještě zbývají nějaké síly. Protáhla jsem krok, předbíhala jako o život a poslední kilometr jsem dala za 4:25. Finiš jsem si fakt užila a doběhla do cíle v čase 1:42:17.




V cíli jsem se zamotala do termo fólie, vzala si pití a chtělo se mi brečet, proč jsem tak blbá ( pokolikáté jsem si to už řekla). Zároveň jsem se snažila sama sebe přesvědčit, že ten čas je skvělý a kdyby mi někdo před závodem řekl, že to takhle zaběhnu, brala bych to všema deseti. Takhle ve mě převládalo mírné zklamání. V tomto rozpoložení jsem došla k úschovně, kde slečna dobrovolnice nemohla najít můj batoh. Bylo mi blbě a navíc bez věcí, ale už se mi aspoň nechtělo brečet, že jsem blbá. Tak jsem se chvíli protahovala a pak už doběhli Radim a Danča. Řekla jsem jim, co jsem udělala za blbost a trošku se mi ulevilo. Zase se protahuju a ve fólii už mi začíná být celkem zima. Slečna konečně našla můj batoh :-) Hurá :-) Dobíhá Barča, nadšená z osobáku. 

Převlíkám se a jdu do restaurace na večeři za Barčou Barborka On The Run. Seznámily jsme se online. Jak jinak v dnešní době, že :-) a dnes jsme se poprvé viděly naživo. A bylo to super :-) Bára je moc milá, moc jsem si ten večer s ní užila a doufám, že jsme se neviděly naposledy :-) 








čtvrtek 18. června 2015

Kde na to běhání pořád bereš čas?


Pořád dokola se mě někdo ptá, kde beru na to běhání čas. Někdy je to opravdu otázka, ale často jsou to narážky, poznámky a výmluvy. Proč nejde běhat, proč nemůžu cvičit, proč nemůžu zhubnout...... Když mi někdo začne něco podobného vykládat, vypínám a přemýšlím, jak takový rozhovor ukončit nebo jak utéct. Výmluvy nesnáším. A nemyslím tím jenom výmluvy kolem cvičení, ale obecně. Takové to remcání, že já to mám strašně těžké a někdo jiný to má v životě jednodušší a má víc času. V tomto případě jsem ten člověk s jednoduchým životem a spoustou volného času já :-)  Tyhle řeči většinou pouštím druhým uchem ven, někdy ani ne prvním uchem dovnitř. Ale nějak jsem to teď slyšela častěji než obvykle a hlavně pak přišla pověstná poslední kapka, kdy mě to už naštvalo a já se rozhodla napsat tento článek. Asi dva dny ho nosím v hlavě, protože jsem nechtěla jenom napsat o tom, jak moc nesnáším výmluvy, ale pojmout to spíš pozitivně a dát vám pár tipů, jak to dělám já.

pinterest.com

pinterest.com

Výborný článek o svém time managementu napsala ZUZ z Czechfitnesscouple. Zuz je neskutečně disciplinovaná a já ji za to obdivuju. Můžete říct, no jo, ale ona nemá děti, to se jí to plánuje. Jasně, s dětmi je všechno o dost složitější. Někdo je musí hlídat a hlavně jsou to lidské bytosti, které taky někdy mají špatné dny, kdy se jim nic nechce, jsou nemocní, rostou jim zuby a podobně. Ale jde to i s nimi, pokud chcete. Pokud nechcete, tak jsou děti výborná výmluva :-D

pinterest.com


No a kde teda beru čas na běhání a cvičení? 
Nemám teď na mysli vrcholový sport. Tam všechno funguje jinak. Budu psát o tom, jak běhat a cvičit, když jste běžec hobík a máte děti. Hned na začátek musím napsat dvě věci, které vypadají, že s tím nesouvisí, ale podle mě jsou naprosto zásadní. První je, že mě běhání strašně moc baví a jsem ochotná udělat hodně, abych mohla běhat. Druhá věc je, že mě v tom Viki podporuje a líbí se mu, že běhám. 

pinterest.com

Ideální situace je, když manžel má pravidelnou pracovní dobu, nejezdí na služební cesty, chodí z práce brzo domů, převezme děti a vy vybíháte. Kousek od vás navíc bydlí obě babičky, které se samy nabízí, že kdykoliv budete chtít, pohlídají děti. Ale zpátky do reality :-D Všechny následující body jsou moje zkušenosti a tipy na to, jak skloubit cvičení, běhání a děti. Každá z nás je v trošku jiné situaci, má různý počet dětí, s různým věkovým rozdílem, různě staré, jiné finanční možnosti, hlídací babičky, bydlení blízko pěkných míst k běhání apd. Někdy jsou dny, kdy to prostě nejde, ale jde mi spíš o pozitivní přístup a o to, že když opravdu chcete sportovat, najdete nějaké řešení :-)

1. Chceš, aby partner/babička/sousedka pohlídal děti. Skutečně sis o to řekla?

Co si budeme říkat, nejlepší je prostě odevzdat děti a běžet sama. Chlapi neslyší na povzdechy - víš, já bych někdy chtěla jít běhat. Je mnohem lepší přímo říct: Chci jít běhat a potřebuju, abys pohlídal děti. Zní to jako úplná samozřejmost, ale není a spousta žen se potom diví. Třeba tchán mi nikdy neřekne, Alžběto, zítra mám odpoledne volno, nechceš pohlídat děti. Ale když jsem mu zavolala, že bych chtěla jít od šesti do sedmi na atletiku, jestli by nemohl pohlídat kluky. Řekl, no jasně, přivez mi je.

2. Běhání s kočárkem

Já mám BOB Revolution SE, což je speciální běhací kočár a je skvělý. Když byl Viktorek miminko, tak jsem ho ještě neměla a běhala jsem s normálním kočárem. Jde to hůř, ale jde to. S Peťulou samozřejmě běhám v době jeho spaní, protože jinak v kočáru nevydrží. A reakce na běhání s kočárem? Řekla bych, že převládají ty pozitivní. V Olomouci jsem třeba potkala běžce, který na mě už zdálky volal, že to je super, že i maminky běhají. Další (taky v Olomouci) se přidal a kousek jsme běželi spolu a vyzvídal, co je to za kočár. A ze skupinky tlustých bab jsem jenom zaslechla šeptání, že  chudák to dítě, jak se to s ním musí třást a že určitě nekojím :-D 
BOB je veliký, takže se do něj vejde i Viktorek. Někdy slíbím Vikimu, že poběžíme na nějaké prolízačky, kam normálně nechodíme, naložím ho do kočáru a běžíme tam. Dřív jsem jezdila i na bruslích. Největší hardcore je běžet s kočárem, když jsou v něm oba kluci. Nemám double kočár, takže se potom špatně řídí a navíc už jsou oba fakt těžcí :-)

3. Viki jede na kole, já běžím

Tohle bude super, až bude Viktorek větší. Zatím takhle ujede kolem tří kilometrů a docela pomalu. Nějaký top běžecký trénink to pro mě není, ale lepší aspoň pár kilometrů pomalu než nic. Zase se to dá zkombinovat s bruslemi.

4. Nosit dítě v šátku

Peťula prostě odmítal ležet v kočáru. Nějaké procházky nebo běhání s kočárem nepřicházelo v úvahu. Minulé léto, když jsem trénovala na půlmaraton, jsem často Peťulu zamotala do šátku, Vikiho posadila do kočáru a šla s nimi na svižnou vycházku. Nejlépe s nějakým zajímavým cílem. Jednou jsme třeba šli na výstavu "Co dělají čerti v létě" a bylo to dva kilometry tam a dva zpátky. Není to trénink, kterým by se člověk chlubil na facebooku, ale lepší než sedět doma a litovat se, že nemůžu jít běhat. 

http://www.dumpaday.com/tag/inspirational-quotes/

5. Schody

Miluju schody :-D Když kluci večer spí, vezmu si chůvičku na chodbu a běhám a skáču po schodech. Můžete si vymyslet spoustu variant - frekvenčně s vysokými koleny na každý schod, vyběhnout po dvou schodech co nejrychleji, skákat snožmo po třech schodech, různě to kombinovat....
Poprvé jsem takhle běhala před, když jsem byla s Viktorkem v nemocnici. Chyběl mi pohyb a bylo to i psychicky náročné, takže když večer Viki usnul, šla jsem aspoň na schody. Připadala jsem si jako blázen a navíc jsem se bála, ať mi někdo nevynadá, ale doktoři i sestry to braly v pohodě.


6. HIIT a cvičení doma

Přiznám se, že tohle mě tak úplně nebaví, proto je to až na šestém místě. Ale díky HIITu tvarujete postavu, spalujete tuky. Vybrat si můžete ze spousty cvičení na youtube. Já jsem třeba cvičila  podle Rutina.cz a  klasiku Jillian Michaels. Pořád si říkám, že bych měla cvičit víc, ale třeba to jednou přijde :-)

7. Cvičte na prolízačkách s dětmi

Tohle mě baví moc :-D Na jednom hřišti docela kousek od nás je hrazda, takže super na shyby nebo výmyk. Je tam nízká kladina, kterou různě přeskakuju a s Viktorkem skáčeme panáka :-)


8. Strečink

Velice důležitá a velice opomíjená část běžeckého tréninku, která mě naopak baví. Cvičím večer, když se díváme na film, pár cviků se dá zvládnout i při stavění lega :-)

9. Slečna na hlídání

Tento bod jsem schválně nechala až na konec. Ano, něco to stojí. Ale když jednou za týden děti pohlídá slečna na hlídání, není to zase tak strašná částka a jak jsem zjistila spousta chlapů nemá problém ty peníze zaplatit. Hlavně, když budou mít doma spokojenou manželku, která je nebude peskovat, že nehlídají, málo hlídají, chodí na fotbal/hokej/běhat. Je to spíš problém nás žen, který máme ve své hlavě a který si děláme my ženské mezi sebou.  Když si totiž pořídíte slečnu na hlídání a ještě navíc se k tomu přiznáte, v očích některých sousedek a drben z pískoviště se z vás stane "ta, co děcka posílá do Dětského ráje s chůvou místo, aby se jim věnovala" a okamžitě vás některá kamarádka upozorní, že "jsi blázen, když Viktorovi přivedeš domů mladou hezkou holku". 

Co se mi zatím moc neosvědčilo:

10. Běžecký pás

Kupovala jsem ho proto, abych mohla běhat večer nebo brzo ráno, když Viktor není doma a kluci spí. Jenomže pás dělá hluk a ten vadí sousedům. Zkusím ještě ten pás přesunout do sklepa a běhat tam. Zatím je ten "stroj na běhání" skvělá hračka pro děti a všechny dětské návštěvy :-)


Sportu s dětmi zdar :-)


























neděle 14. června 2015

Běžecké prázdniny v Olomouci

Viki s Viktorkem odjeli na celý týden na svoji pánskou jízdu. Tři tatínci vzali pět dětí k moři :-) Já s Peťulou jsme si udělali prázdniny v Olomouci. Moc jsem toho neplánovala, protože už se mi to mockrát nevyplatilo. Často jsem si nadomlouvala spoustu srazů s kámoškama a potom to nakonec dopadlo jinak, protože nám různě onemocněly děti, babičky večer nehlídaly a podobně. Pořád mám v živé paměti, jak jsem třeba přijela na pět dní a dva z nich strávila s Viktorkem v nemocnici, protože dostal laryngitidu. 

odpověď na otázku: Proč máš tak velké auto?


Tentokrát jsem nic moc neplánovala. Chtěla jsem využít mamčino hlídání a chodit běhat a byly jsme hned na pondělí domluvené s Happy Moms Barčou a Pavlou :-) Běhala jsem trošku míň než jsem chtěla, ale nakonec z toho byl úplně perfektní týden, kdy jsem se viděla se spoustou kamarádů a známých. Moc jsem si užila třeba čtvrteční ráno na dětském hřišti, kde se nás sešlo osm házenkářek! Výlet za Mekinou ve středu byl taky parádní. Kvokaly jsme u kávy a čokolády úplně stejně jako na výšce. Jenom nám tehdy do toho žádná tříletá holčička nekladla tisíce otázek. 

Ale nebylo všechno jenom růžové. Byl to taky týden ztrát a to docela velkých. Už v sobotu na závodě se mi podařilo rozbít brýle. Samozřejmě drahé. Peťulu už nebavilo čekat na vyhlašování výsledků, sundal mi je z očí a já celá ráda, že chvíli sedí a s něčím si hraje, jsem mu je nechala. Samozřejmě mu spadly na zem, praskla obroučka a vypadl sklo. Pak jsem ztratila ještě druhé brýle, taky drahé jak jinak. Nechala jsem je někde ležet a vůbec nemám zápis kde. Pak se nám podařilo ztratit jednu Peťulovu botu. Pořád věřím, že si ji jenom někam schoval a ještě ji najdeme, ale stejně jsme hned v pondělí kupovala nové sandálky, protože bosky chodit nemohl. 

Ve čtvrtek jsem si myslela, že jsem ztratila Ramona. Šli jsme na prolízačky a Ramon najednou v trapu. Volám, pískám, pes nikde. Už jsem se ptala projíždějích cyklistů, jestli někde cestou neviděli malého psa, který vypadá jako hyena. Pomalu jsem začala vymýšlet, jak bráchovi řeknu, že jsem mu ztratila psa, ale nakonec se našel sám. Běžel si prostředkem cesty z opačné strany s výrazem "kde jsi, už na tebe dávno čekám". Ale nejhorší je, že se mi strašně stýská po Viktorkovi, protože takhle dlouho jsme bez sebe ještě nebyli.

No a teď k tomu běhání:

Neděle - 4km
Běžela jsem večer a udělala jsem dvě zásadní chyby. První, že jsem si na běhání oblíkla surfovací šortky, které jsou krásné a skvěle mi ladily s botama, ale celou dobu mi padaly. Druhá chyba vzít s sebou jednoho líného psa :-) Ramon na mě dělal smutné oči a tvářil se, že se strašně moc chce jít proběhnout. Celou dobu se táhnul padesát metrů za mnou a očichával snad každý klacek v lese. Já jsem si celou cestu potahovala padající kraťasy, poháněla Ramona a poslouchala komentáře od cyklistů a bruslařů, že jsem toho chudáka psa uštvala :-D Výsledkem byly 4km ve vražedném tempu 7:06/km.







Pondělí - 20km
Ráno jsem měla v plánu běžet 12 - 14km. Všude jsem teď četla články o tom, jak je super běhat nalačno, že se tím spalují tuky, nastartuje se metabolismus a prostě samá pozitiva. Vyběhla jsem tedy nalačno. První dva kilometry jsem měla hlad, ale ignorovala jsem ho s tím, že to rozběhám. Další kilometry jsem se bez energie ploužila po cyklostezce. No zase tak pomalu jsem neběžela, ale ten pocit z běhu nebyl příjemný. Po pěti kilometrech kousek před Bohuňovicemi me to už přestalo bavit, otočila jsem se a běžela zpátky. Přemýšlela jsem jestli si udělám vajíčka nebo kaši nebo housku se šunkou a poslední kilometr jsem běžela skoro závodním tempem. Tak moc už jsem se těšila na snídani. Celý den jsem pak nevěděla, co všechno bych snědla, takže nevím, jestli to ranní pálení tuků bylo k něčemu dobré. Uběhla jsem 10km.
Večer jsem si to dokonale vynahradila. Běžela jsem podél Moravy, přes Envelopu a tržnici do Michalského výpadu. Výpad je nádherné místo spojené se spoustou vzpomínek. Za necelé dva týdny tudy poběžíme s klukama a mamkou Rodinný běh v rámci Olomouckého půlmaratonu. Nemůžu se už dočkat. Z parku jsem běžela k Bristolu a po druhém břehu řeky zpátky domů. Cítila jsem se výborně, protože jsem běžela pohodovým tempem městem, které mám moc ráda. Olomouc je a bude prostě nejlepší. Navíc trénuju na krásný závod. Byl to přesně ten úžasný pocit, pro který člověk obuje tenisky a běhá.




Úterý - 5km
Dnešní den byl ve znamení "cyklistiky". Přijela za námi na návštěvu Bára a společně jsme pak všichni tři jeli do Hlušovic do Přístavu na sodovku a potom za bráchou do města. Odhadem to bylo tak čtrnáct kilometrů s dvanáctikilovou zátěží za sebou :-) 
Večer jsem si dala pět kilometrů kolem Moravy. Střídala jsem různě podle nálady rychlost, třeba sto metrů skoro sprintem, pak volně, pak kilometr tempem kolem pěti minut. Jenom jsem se bavila běháním a bylo to skvělé.

Středa - 7km
Běžela jsem hned ráno, ale tentokrát jsem se normálně nasnídala (dvě volská oka se zeleninou) a až potom vyběhla. Běželo se mi dobře a byla jsem plná energie.

Čtvrtek - volno
Jenom asi dvoukilometrová procházka s Ramonem a rande s Terkou :-)



Pátek - 7km
Odpoledne jsme s Peťulou ujeli asi dvanáct kilometrů na kole a večer jsem šla běhat. Bylo dusno, já jsem byla unavená, tak jsem si říkala, že si dám volně sedm kilometrů a hotovo. Po prvním kilometru se mi nohy nějak samy rozběhly a rozhodla jsem se pro fartlek. Vždycky jsem si vyhlídla nějaký strom, plot nebo zatáčku, ke které zrychlím a pak jsem zase běžela chvíli volně. V lese jsem si dala kopec sprintem a posledních zhruba osm set metrů jsem běhala krátké sprinty a mezi nimi výklus. Nakonec to byl super trénink, ze kterého mě nohy bolí ještě teď :-D






Sobota - volno

Neděle -20km 
Ráno jsem si uvařila ovesnou kaši s banánem a po sedmé jsem vyrazila. Bylo po dešti, příjemný vzduch, teplo, ale ne horko. Hned po dvou kilometrech jsem potkala spolužáka, se kterým jsem se viděla naposledy na maturitním večírku. Chvíli jsme si povídali o těch uplynulých, nechci to číslo ani psát, letech. Pak jsem pokračovala do Bystrovan. Nohy mě ještě bolely z těch pátečních sprintů, ale běželo se mi dobře a cestou jsem potkala několik běžkyň. A se všemi jsme se zdravily!!! To bylo velice příjemné, už jsem si myslela, že jsem fakt divná, když se na každého usmívám, mávám nebo řeknu ahoj. 
Z Bystrovan do Droždína jsem běžela po silnici. Naštěstí v neděli ráno ještě nebyl nijak velký provoz, ale stejně jsem protáhla krok a zrychlila. Před Samotiškami jsem si říkala, že by bylo fajn potkat Ivu. Běhá, bydlí v Samotiškách, třeba zrovna poběží :-) A fakt :-) Na cyklostezce směrem do Chválkovic hodně přede mnou vidím dlouhý blond cop, to musí být ona. Zrychlila jsem, co jsem byla na jedenáctém kilometru schopná a po kilometru už jsme běžely spolu. Bylo to moc fajn, běžely jsme spolu a povídaly si až do Černovírského lesa. Já jsem pak pokračovala do Hlušovic a zpátky domů. Posledních pár set metrů jsem zase zrychlila. Jakože finiš do cíle :-D Byl to velice příjemný běh a byla jsem dost překvapená, že díky těm pár rychlejším kilometrům i rychlý, hodina čtyřicet sedm. Navíc jsem znovu zjistila, že už jsem ve věku, kdy člověk potká víc známých v neděli ráno než v sobotu večer. Co se dá dělat :-D
Odpoledne jsme ještě přidali krátkou (čtyři kilometry) projížďku na kole.


CELKEM 63km běh + 30km na kole

Prázdniny v Olomouci byly luxusní a příští týden jsem tam znovu na 1/2 maraton, jupijou :-)

čtvrtek 11. června 2015

Utíkej mami utíkej slaví půl roku + blogová inspirace

Minulý rok touto dobou jsem náhodou na internetu narazila na dva americké blogy o běhání. Začala jsem je číst a pohrávala si s myšlenkou mít svůj vlastní blog o běhání. O blogování jsem nevěděla vůbec nic, netušila jsem, jak blog psát, jak vytvořit šablony, jak získat čtenáře, prostě nic. Jediné, co jsem věděla bylo, že na mateřské začínám blbnout a chci dělat i něco jiného než si hrát s dětmi a večer jít běhat. Chtěla jsem svůj projekt, prostor, který si sama vytvořím, naučím se nové věci a budu psát. Poslední, co jsem napsala, byla diplomka před osmi (8!) lety. A myslím, že každému je jasné, že diplomka není zrovna krásná literatura a ta na stavárně už vůbec ne. Od té doby jsem každý rok psala míň a míň. Kamarádce jsem napsala pár seminárek do školy. Později jsem psala pracovní emaily a zápisy do stavebních deníků. Tam jsem se mohla pěkně rozepsat, proč odmítám převzít výztuž, že upozorňuji na nedodržení harmonogramu prací, případně, že pracovníci subdodavatele jsou povinni nosit helmy. Posledních pár let se můj písemný projev omezil na esemesky s kamarádkami, jestli se potkáme ve Fungolfu nebo v Dětském ráji.



Tady bych vám chtěla napsat o těch dvou blozích, které mě tak ovlivnily. 

První je This Momma Runs. Píše ho Michelle, máma čtyř dcer z Chicaga, běžkyně, ultramaratonkyně a nově i triatlonistka. Michel je pro mě hlavně skvělá motivátorka a její přístup "I dont have time to run. I make time." se mi strašně líbí.  Když mám pocit, že se dvěma dětmi nestíhám, myslím na ni :-D

Druhý blog je The Paleo Running Momma. Autorka se taky jmenuje Michelle. Je to máma tří dětí z New Jersey. Michele je skvělá běžkyně (běžela Boston Marathon) a velice vtipně píše o běhání, jídle a všem, co se jí honí v hlavě. Několikrát se mi stalo, že jsem na něco myslela a druhý den jsem o tom u ní četla článek :-) 

Těmto dvěma, Michelle a Michele, vděčím za to, že mi dodaly odvahu a já jsem v prosinci 2014 založila Utíkej mami utíkej.

Blog byl na světě a nastalo období, kdy jsem trénovala na maraton, sem tam něco napsala a začala jsem číst jiné blogy a zkoumat, jak vlastně celý tento svět funguje. V lednu zemřel táta a já jsem neměla nejmenší chuť cokoliv psát nebo chodit běhat a chtěla jsem se na celý maraton i blog vykašlat. 

A co jsem se za těch šest měsíců naučila? Například jsem objevila svět jménem instagram. Zjistila jsem, že hodně blogů má také svoje stránky na facebooku a instagramu. O instagramu jsem věděla jenom to, že existuje. Založila jsem tedy svůj profil a zadala do googlu "jak získat followery na instagramu". Přeskočila jsem radu, že musíte přidávat zajímavé fotky, které se budou ostatním líbit a zaujalo mě doporučení, jak získat prvních sto sledujících. To znělo, propojte svůj profil s účtem na facebooku a požádejte vaše přátele, aby vás sledovali. Ok, to zní dobře. Propojila jsem účty a zjistila, že mých facebookových přátel je na ig asi třicet a z nich polovina si jenom založila profil, aby zjistili, co je to ten instagram :-D Tímto způsobem jsem získala patnáct sledujících. Yes :-D Po maratonu jsem založila také facebookovou stránku. Ano, začala jsem život rozdělovat na "před maratonem" a "po maratonu" :-D 

Každý blogger chce, aby ho lidé četli. Já samozřejmě nejsem výjimka. Na úplném začátku to bylo pár lidí, ale zobrazení stránky pořád stoupá, z čehož mám obrovskou radost. Dvakrát jsem zažila vtipné připomenutí toho, že to asi fakt někdo čte. První bylo, když se Viki chlubil v práci, že jsem běžela maraton. Kolega mu na to odpověděl: "Já vím, říkala mi to manželka. Četla to někde na blogu." S jeho manželkou se neznám, takže to fakt musela někde najít a přečíst. Jupí. Další pak bylo naše seznámení s Barčou na atletice. Večer mi od ní přišla zpráva: Pořád jsem si říkala, odkud tě znám a já jsem četla tvůj blog :-D

Příjemným bonusem jsou emaily, zprávy a komentáře od vás. Není to nějaké obrovské množství, ale jsou a já si jich moc vážím a děkuji za ně.  Co jsem ale vůbec nečekala je, že kvůli mě pár známých začalo běhat, že se kvůli mě kamarádky přihlásily na své první běžecké závody. Další mi řekly, že jsem pro ně inspirace, jak být aktivní a štíhlá máma. Dokonce mi přišla na facebooku zpráva, jestli můžu poradit s běžeckým tréninkem a jak zhubnout. Přiznám se, že tohle jsem opravdu nečekala, nevím, jak na takové komplimenty mám reagovat a hlavně mě nikdy v životě nenapadlo, že zrovna já můžu někoho inspirovat. Každopádně znovu děkuju, dělá mi to radost. 

Na závěr bych se s vámi chtěla podělit o blogy, které se mi hodně líbí.

Aneta je skvělá :-) Po přečtení jejího blogu máte chuť si jít zaběhat, zacvičit nebo si pořídit děti. Kromě toho je také Mattoni Free Run ambasadorka pro Olomouc, takže pokud chcete začít běhat nebo nechcete běhat sami, neváhejte a přidejte se.

Jitka má svoje názory, se kterými nemusíte vždy souhlasit, ale skvěle píše a skvěle běhá ultramaratony. Doufám, že se spolu někdy potkáme na závodech. I když vím, že na to budu muset ještě hoooodně potrénovat :-)

Kdyby se vám někdy zdálo, že je na běhání moc velká zima, určitě si přečtěte povídání Petry a Vency z extrémního závodu Yukon Arctic Ultra. Oba dva jsou výborní sportovci a navíc výborní lidé. Pjuji je moje spolužačka z vysoké. Neuvěřitelně skromná žena s neuvěřitelnými sportovními výkony. Jenom pro ilustraci: "Pjuji, tak jak jsi dopadla na tom ironmanovi?" "Jojo dobrý, zvládla jsem to." Po chvíli povídání zjistíte, že to "zvládla jsem to"znamená byla jsem první s hodinovým náskokem na druhou.

Georgise a jeho články prostě musíte milovat. Běhá maratony a ultramaratony a po přečtení jeho článků máte pocit, že jste tam byli s ním.

Další blogy, které podle mě určitě stojí za návštěvu jsou věčně pozitivní a optimistická Babeta Runs, fashion bloggerka Heels In Prague nebo mladí, krásní a cílevědomí CzechFitnessCouple


Ještě jednou děkuji, že čtete moje články a kdybyste mi napsaly tipy na nějaké další zajímavé blogy, budu moc ráda :-)


sobota 6. června 2015

Český běh žen 2015

Na Český běh žen v Ostravě mě přihlásil Viki a naše sousedka Leona, která pracuje v Karolině a závod pořádá. Mě se nějak nechtělo a neměla jsem nikoho na hlídání Peťulky, protože Viki a Viki budou pryč. Někdy od středy se ale ve mně pomalu probouzel závodník a já jsem se čím dál víc těšila :-) 

Dopoledne Peťula usíná, pokládám ho do kočáru a chystám se na závod. Už teď je strašné horko a náš teploměr ukazuje 29 stupňů ve stínu. Přichází první dilema - nemám co na sebe, klasika.  Tohle zná každá žena, ale překvapilo mě, že už to tak mám i s oblečením na běhání. Líbilo by se mi běžet ve volném bílém tílku. Dívám se do skříně a žádné takové nemám. Chvíli zvažuju i variantu, kterou navrhovala Barča na posledním Rungo atletickém tréninku. Běžet jenom ve sportovní podprsence. Při pohledu do zrcadla to zamítám. Jsem nervózní a začínám vyšilovat, že mi bude strašné vedro, že ten závod nezvládnu, že se mi šíleně stýská po obou Viktorech.... a hlavně doufám, že v běhání platí stejné pravidlo jako v házené - čím horší páteční trénink, tím lepší sobotní zápas, protože včerejší výběh me zrovna moc nepovzbudil. 

Oblíkám si model, kterému Viki říká triatlonistka. Je pravda, že se šiltovkou a v brýlích se i já cítím, jako kdybych se chystala na ironmana na Havaji a ne na 5 kilometrů v centru města. Volá Viki, že už jsou v letadle a že je všechno ok. Málem se rozbrečím do telefonu, že jsem na nervy z toho horka a ze všeho. Viki mě uklidňuje, že na Floridě jsem běžela v ještě větším vedru a dalo se to. Chvíli si povídáme a já se opravdu uklidňuju. Miluju svého muže za jeho klid, pochopení, podporu a za to, že mi věří. Balím věci pro Peťulu, pitíčko, přesnídávka, ovocná tyčinka, piškoty a kontroluju, jestli jsem nezapomněla startovní číslo. Svižnou chůzí s kočárkem vyrážíme do Karoliny. 

Cestou myslím na kamarády a známé, co dnes běží v Litovli Spartan Race. Je to bahno, ve kterém se závodníci plazí teplé nebo studené? Musím se někoho zeptat. Do Karoliny přicházíme před 11, obouvám si boty a převlíkám Peťulu, který se samozřejmě hned před domem probudil a teď je v plné síle :-) Běháme spolu mezi obchodama a já se u toho snažím trošku rozcvičit. Připadám si u toho srandovně. Chvíli protahuju lýtko a pak následuje sprint za chlapečkem a tak pořád dokola. V 11:45 předávám Peťulku Leoně na hlídání a slibuju, že poběžím rychle, ať jsem brzo zpátky :-) Potkala jsem se s kamarádkou Pavlou a společně jdeme na start. Pro ni je to první závod, tak jí držím pěsti a prodírám se dopředu ke startovní čáře. V davu jsem zahlídla pár známých, co se opravdu známe a pak holky z SK Černé plíce, které znám jenom z instagramu. Samozřejmě mi všichni připadají lepší a rychlejší. Klasika číslo dvě. 



Start! Jakub Kohák startovní pistolí zahajuje závod. Snažím se co nejdřív vyběhnout z tlačenice. Někdo mi loktem vypnul garminy. Naštěstí to po cca padesáti metrech zjiš'tuju a znovu je zapínám. Jsem na čtvrtém místě. Přede mnou dvě mladé gazely a slečna, co mám pocit, že přepálila začátek. Tu za chvíli předbíhám a držím se na třetím místě. Zhruba po kilometru a půl dobíhám jednu gazelu a k mému překvapení ji i předbíhám. Pozdější vítězka se mi čím dál víc vzdaluje. Podél trati fandí lidé, trať je dobře značená, běží se mi výborně. Běžím sama. Klasika číslo tři :-) U Imperialu je občerstvovačka. Nic nepiju, jenom mě slečna kropí vodou z hadice. Paráda. Pořád se mi běží dobře. Asi kilometr před cílem už je mi fakt strašné vedro a chci to mít za sebou. Zrovna v tomto místě nás čekal malý kopeček :-) Vyběhnu nahoru a vidím, že už jsem kousek před cílem. Nějakých zhruba pětset metrů. Protahuju krok a snažím se "sprintovat" Barča později tento úsek komentovala slovy: "Takový kousek od cíle už jsem věděla, že nechcípnu, tak jsem zrychlila." Cítila jsem to stejně :-D Do cíle jsem doběhla jako druhá v čase 21:26. Mám obrovskou radost, usmívám se na všechny strany a ochotně pózuju fotografovi :-) V cíli pak ještě společná fotka prvních tří žen (holky jsou asi o polovinu mladší a o polovinu hubenější než já), zdravím se s Barčou, která běží až desítku a jdu si najít svého chlapečka. 




V tuto chvíli se začínám cítit jako celebrita. Leona nás vede do své kanceláře. Sprchuju se, píšu Vikimu a čtu první smsky s gratulacemi (???). Svět je fakt rychlý :-D Potom pěkně do vipky na řízky a jdu na nákupy :-) Nové tílko na běhání a pár proteinových tyčinek. Potkala jsem svého bývalého učitele angličtiny Garyho a v radosti, že ho po dlouhé době vidím, jsem se zeptala, jestli taky běžel? :-D Říkal, že dnes fakt ne, ale že se uvidíme na půlmaratonu v Olomouci.

Něco po třetí hodině začíná vyhlášení výsledků. Nejdřív běh na 2,5km a potom už jsme na řadě my. Jakub Kohák s Alešem Juchelkou oznamují, že výsledky se budou vyhlašovat podle jednotlivých věkových kategorií. Na chvíli se raduju, že už se nebudu muset fotit s gazelama a připadat si jako jejich mamka. Začneme od nejmladší kategorie 6 - 34 let. Aha, radovala jsem se předčasně :-D 

Český běh žen 2015 byl moc hezký závod. Byla skvělá organizace, zázemí, trať. Jako příjemný bonus jsem vyhrála pěkné ceny - tílko, poukázky na masáž, kosmetiku a kadeřnictví a další. Dost se mi líbí nálepka I love Ova. Nalepím si ji na auto, ale radši až se vrátím z Olomouce :-D Moc jsem si to užila a jsem ráda, že jsem se nechala na závod přemluvit. Taky bylo velice příjemné běžet závod v Ostravě a mít to domů deset minut pěšky :-) A chtěla bych poděkovat Leoně za vyzvednutí startovního balíčku a za hlídání během závodu a Barče za hlídání při vyhlašování výsledků. 

Na oficiální výsledky závodu se můžete podívat tady a na fotografie tady











pátek 5. června 2015

Jak si zkomplikovat život snadno a rychle

Dnes jsem chtěla psát článek o tom, jak jsem si kupovala nové boty na běhání. Slíbila jsem to Ladě, ale bude muset počkat. Nedá mi to a musím se s vámi podělit o zážitky ze včerejška. Nazvala bych to jako "den špatných rozhodnutí" nebo "jak si zbytečně komplikovat život". 

Ráno bylo naprosto normální. Vstali jsme kolem šesté, snídaně, obléct, jít s Viktorkem do školky, pohrát si s Peťulou na písku. Před půl jedenáctou Peťula usnul. Spí vždycky tak hodinu, maximálně hodinu a půl, takže jsem v rychlosti uvařila oběd, hodila prádlo do pračky, poskládala jeden koš prádla, odpověděla na zprávy na facebooku, napsala email. Peťula pořád spal. Tak jsem se přihlásila na Ostravský maraton a protože se na celý příští týden chystám do Olomouce, psaly jsme si s kámoškama a domlouvaly se, co budeme dělat. Peťula pořád spí. Super. Odmrazím ledničku a pořádně uklidím kuchyň. To všechno jsem udělala. Peťulka nakonec spal tři hodiny!!! Takhle dlouho přes den nikdy nespal! 

Viki vyzvednul Viktorka ve školce, přivezl mi ho domů a jel zpátky do práce. To je taky nezvyklé. První věta, když přišel Viktorek domů: "Mami, kde mám tu zelenou vodu, co jsem si vyrobil?" Před třemi dny si v teplé vodě nechal odmočit provázek a od té doby nám miska s  brčálově zelenou vodou stála v kuchyni. Já jsem ji samozřejmě při uklízení vylila. "Můžu si ji udělat znovu?" "Jo, jasně můžeš." Během deseti minut v kuchyni potopa a Peťula vykramařil skříň v předsíni. Oba vysmátí a spokojení, co se jim povedlo :-) Vypadalo to hůř, než když jsem začala uklízet. Vážně by mě zajímalo, proč jsem to dělala. A hlavně proč jsem si myslela, že je to lepší nápad než sednout si na terasu a číst si. Nebo si zaběhat na pásu. Nebo spát. Zakazuju si přepočítávat čas strávený uklízením na počet stránek, které jsem mohla za tu dobu přečíst. 






Odpoledne jsem měla jít k fyzioterapeutovi. Slečna na hlídání tento týden nemůže a se sousedkou jsem se nějak špatně domluvila. Nechtěla jsem tu hodinu rušit, takže jediná varianta byla, vzít kluky s sebou. Šla jsem cvičit a ne na masáž, tak jsem si říkala, že to nějak zvládneme. Viktorek hned na začátek hlásil, že on nikam nejde a že se těšil na Beátu. Lákám ho, že to v tělocvičně bude zábava. Nakonec slibuju lentilky a odcházíme z domu. Samozřejmě na poslední chvíli. Běžela jsem s kočárem, ať nepřijdeme pozdě a hned ve dveřích jsem dala Liborovi fyzioterapeutovi bonboniéru, že se omlouvám, ale mám s sebou děti. 




Nějak jsem tu hodinu odcvičila. Dřepy jsem dělala se zátěží (Peťula v náručí), u ostatních cviků jsem sledovala, jak oba běhají po tělocvičně, přenáší činky, skáčou na bosu, cpou se piškotama a lentilkama a říkala jsem si, že třeba naše třetí dítě bude klidná holčička, která si vydrží půl hodiny kreslit :-) 

Domů jsem přišla úplně vyřízená. Uprostřed toho bince, který jsem už před odchodem neměla sílu uklidit, jsem si uvařila kafe a snědla asi půl pytlíku sušenek. To aby mi snad náhodou nešly vidět břišní svaly, na kterých jsem makala :-D







Prostě jeden takový den s dětmi :-D Mateřské dovolené zdar :-D


úterý 2. června 2015

Hlučínský půlmaraton 2015 aneb výročí mé "běžecké kariéry"

Květen 2014, mám dva měsíce po porodu Peťulky, cvičím s Jillian Michaels, abych zpevnila svaly a znovu začínám běhat. Na facebooku vidím, že pár mých kamarádů se zúčastní akce Hlučínský půlmaraton. Klikám na akci a zjiš'tuju, že se poběží i závod na 9km. Říkám to Vikimu a čekám odpověď ve smyslu, že jsem se zbláznila a ať nevymýšlím. Místo toho slyším, no jasně, jdi do toho, Peťula bez tebe hodinu vydrží. Tak jo, zkusím to. 

V sobotu v den závodu po obědě sedíme u tchýně na zahradě a moje nadšení se mění v obavy, že to nezvládnu, že Peťulka bude brečet a podobně. Tchýně moje obavy jenom podporuje, že je strašné horko, ať se nepřepínám, že musím odpočívat, že kojím. Viki zasahuje, nakládá mě do auta a vyjíždíme do Hlučína. Přijíždíme těsně před startem, v rychlosti kojím Peťulu, který hltá, jako kdyby tušil, že mu chci utéct. Málem jsem nestihla start :-)

Cíl mám jednoduchý - běžet v pohodě tak, ať to uběhnu, ať se mi nic nestane a pokud možno, ať to dám pod hodinu a nejsem poslední. Vybíhám poslední a tohle místo si držím až do zhruba pátého kilometru. Tady jsem předběhla dvě mladé holky, za chvíli kluka. Ti všichni už jdou a já pořád běžím :-) Na sedmém kilometru to vypadá na dalšího předběhnutého běžce, ale je to jenom pán s nafukovacím lehátkem, který jde k vodě. Nahlas se sama sobě směju. Pomalým tempem se blížím k cíli. V cílové rovince mám pocit, že běžím jako vítr a těším se, že na mě Viki bude čekat v cíli a třeba mě vyfotí. Dobíhám do cíle. Mám obrovskou radost. Celý závod jsem běžela, nejsem poslední a čas mám 59 minut :-)  Viki v cíli není, rozhlížím se, nikde nikdo. Nakonec kočárek zahlídnu u vleku na vodní lyže. Jdu tam, Peťula spokojeně spí, Viki se dívá na wakeboardy a ptá se mě, proč jsem neběžela rychleji? Hmm, nešlo to. Netrpělivě čekám na oficiální výsledky na internetu a k mému zklamání tam vůbec není moje jméno. Pod mým číslem je napsaný někdo jiný. Škoda, ale aspoň jsem se našla na fotkách ze závodu. 


Hlučínský půlmaraton 2014


Střih a květen 2015. Jsem znovu přihlášená na závod 9km. Viki se mě celý týden ptá, proč radši neběžím půlmaraton. Ale já chci z nějaké nostalgie běžet jenom devítku. Je to rok, co jsem běžela svůj první závod a chci to takhle oslavit. 

Letos se běží už dopoledne a vyhovuje mi to víc. Ráno sedáme celá rodina do auta a jedeme na štěrkovnu. Je nádherné počasí. Viktorek se těší na dětský závod a na perníkovou medaili. Po registraci si Viktorek hraje ve skákacím hradu a já se rozcvičuju a rozběhávám. V 10:10 startuje půlmaraton a asi deset minut po půlmaratoncích jsme na řadě my. Vybíhám ze třetí řady. Přede mnou jsou tuším tři chlapi a slečna. V duchu si říkám, že jestli kočka udrží tohle tempo, tak teda klobouk dolů. Neudržela, zhruba na prvním kilometru ji předbíhám a hned za chvíli mě dobíhá mladý kluk. Běžíme kousek spolu a míjíme partičku rybářů. když v tom se z jejich hloučku ozývá: "Ty vole,viděl jsi, jak ten d... běží?" a záchvat smíchu...... ??? Já si jenom říkám, proč proboha má tolik lidí potřebu něco takového říkat. Proč to, že někdo běží vůbec komentují? Doufám, že to kluk neslyšel, protože mě to mrzelo za něj. 

Na zhruba třetím kilometru dobíhám poslední půlmaratonce a v podstatě až k občerstvovačce běžím ve vyšší trávě mimo vyšlapanou pěšinu, protože předbíhám. Občerstvovačka je na 4,5km  a závody se tady rozdělují - půlmaraton běží doleva a my doprava po druhé straně řeky zpátky ke štěrkovně. Polívám si hlavu vodou, trošku zpomaluju, je horko. Běží se mi dobře, ale osaměle. Nejrychleší jsou hodně přede mnou, pomalejší hodně za mnou. Na druhém břehu vidím hada běžců. Vzpomínám si, jak jsem minulý rok byla mezi nimi a záviděla rychleším, že už to mají blíž do cíle. Asi kilometr a půl před cílem mě dobíhá dvojice chlapů. Jeden mě předbíhá, s druhým běžíme chvíli spolu a pak mu utíkám. 

Míjím známou skupinku rybářů, kteří si znovu neodpustí komentář. Tentokrát celkem neutrální: "Ty p..., to byla první baba. Viděls?" Poslední kilometr se snažím protáhnout krok a trošku zrychlit. Jde to, ale tím, že běžím sama se neumím hecnout na úplné maximum. Cílovou rovinku si vychutnávám. Fandí mi švagrová, neteř a všichni tři mí chlapi. Cílem probíhám s rukama na hlavou, vyhrála jsem. Viki stojí v cíli a fotí :-) Výsledný čas mám 40:40, takže se mi povedlo držet tempo, které jsem chtěla. Paráda a velká radost.







všechny čtyří fotky - Hlučínský půlmaraton 2015



oslava vítězství :-)



perníková medaile za 1.místo

oslava s Viktorkem - Slíbila jsemmu, že když vyhraje medaili, dámmu čokoládku. Když vyhraju já, tak on si se mnou zahraje domino :-)