středa 25. února 2015

Naše školka sbírá víčka pro Lukáška

Mám dnes obrovskou radost :-) Naše školka se zapojila do akce "Sbíráme víčka pro Lukáška". Lukášek má devět roků a trpí dětskou mozkovou obrnou, centrálním hypotonickým syndromem, psychomotorickou retardací, epilepsií, autismem. Smyslem akce je, že se sbírají víčka od PET lahví, obaly z kinder vajíček, víčka z instantní kávy apd. Tato víčka se odvezou do sběrny a získané peníze použijí Lukáškovi rodiče na jeho léčbu, která je finančně velmi náročná. Před odjezdem na hory jsem se o tom bavila s učitelem z Vikiho třídy, tomu se myšlenka líbila a slíbil, že to projedná s ředitelkou. Dnes ráno mi řekl, že jsou z toho ostatní učitelky nadšené a naše školka bude sbírat :-)



Lukášek jezdí do Sanatoria v Klimkovicích a cvičí metodu Klim - Therapy, která mu velice pomáhá.
Klim - Therapy je speciální rehabilitační metoda přispívající ke zlepšení fyzických a mentálních schopností dítěte. Více se o této metodě můžete dozvědět na Lukáškových webových stránkách nebo přímo na stránkách Sanatoria Klimkovice.

Před minulými Vánocemi jsme se s Viktorem rozhodli, že bychom chtěli pomáhat někomu, kdo to potřebuje. Řekli jsme si, že nebudeme posílat peníze velké organizaci, chtěli jsme přispět někomu konkrétnímu a nejlépe z našeho okolí.  Hned po tomto rozhodnutí jsme v televizi viděli reportáž z Klimkovic, jak tam s dětmi cvičí metodu Klim - Therapy a jaké mají výborné výsledky. Shodou okolností jsem krátce poté uviděla v obchodě leták na podporu Lukáška. Našla jsem si jeho webové stránky, přečetla si jeho příběh a rozhodla se napsat jeho rodičům. S Lukáškem a jeho maminkou Marcelou jsem se poprvé viděla minulý rok touto dobou. Naše setkání jsme museli několikrát přesunout, protože Lukášek byl nemocný. Když jsme se konečně setkali, byla jsem nervózní z toho, jaká bude Marcela, jaký bude Lukášek a hlavně z toho, jak budu reagovat já. S takto postiženým chlapečkem jsem se nikdy předtím nesetkala a absolutně jsem si neuměla představit, jak to bude probíhat. Navíc jsem byla v osmém měsíci těhotenství. Sraz jsme měli v kavárně u Avionu a musím říct, že Marcela mě úplně dostala. Je usměvavá, optimistická a přemýšlí pozitivně a spousta zdravých lidí se zdravými dětmi by si z ní mohlo vzít příklad.

Podruhé jsme se s Lukáškem a teď už i s Peťulou viděli letos začátkem února, kdy nás Marcela pozvala přímo do Klimkovic a já jsem na vlastní oči viděla, jak cvičení a další terapie probíhají. Tentokrát se našeho setkání bála Marcela, protože měla obavy, jak budu zvládat být mezi tolika postiženými dětmi. Ale já už jsem byla připravená a moc jsem se těšila. Lukášek za ten rok, co jsme se neviděli, udělal veliký pokrok. Je to bojovník a já doufám, že se mu takhle bude dařit dál. Strávili jsme v sanatoriu příjemné dopoledne a kluci dostali od Lukáška dárek - plyšové lemury, symbol Sanatoria Klimkovice.
 
Lemuři - symbol Sanatoria Klimkovice

Teď musíme bojovat zase my, víčkosběrači, a sbírat :-)  Chtěla bych vás proto všechny poprosit o pomoc se sbíráním. Na facebooku je stránka Sbíráme víčka pro Lukáška, kde se můžete domluvit přímo s Marcelou nebo kontaktujte mně a přineste víčka na MŠ Ostrčilova v Ostravě.

Děkuji :-)

pondělí 23. února 2015

Ty jsi zhubla

Ty jsi zhubla. Za poslední týden mi to řeklo pár kamarádek a dokonce i manžel říkal, že vypadám líp :-) Kterou ženu by to nepotěšilo. Ano, něco jsem zhubla a řeknu vám jak. Hned na začátek musím říct, že jsem nikdy nebyla tlustá a v podstatě posledních deset let vážím plus mínus 65kg a měřím 175cm. Hodně běhám a navíc jsem začala trošku víc hlídat, co jím. Jím pravidelně a zdravě, ale miluju čokoládu a sladkosti a navíc ráda vařím, takže jsem vždy raději víc sportovala, abych mohla víc jíst.
Zjistila jsem ale, že jsou situace, kdy mám tendenci hřešit víc než normálně. Snažím se těmto situacím vyhýbat nebo je nějak líp zvládnout. Takže tady jsou:
 
Jím, když jsem unavená nebo ve stresu
Tohle je pro mě typická situace, kdy mám sklon jíst hodně a nejlíp hodně sladkého. Třeba minulý víkend jsem takhle snědla dva velké čokoládové mikuláše :-)
 
Odpolední káva s mamkou
Máma je milovnice koláčů, zákusků a sušenek, takže vždycky ke kávě něco vytáhne. Mám sladkosti ráda, tak je těžké odolávat, zvlášť když mamka vytáhne některou svoji přesvědčovací větu. 1. Alžbětko dej si, to vyběháš, 2.Vždyť kojíš, tak to potřebuješ a nejzákeřnější ze všech 3. čokoláda je antidepresivum, dej si :-) Je to nespravedlivé, protože mamka je celý život hubená a nemusí se nijak hlídat.
 
Večerní víno s mužem
Oba rádi jíme, ale snažíme se chystat si k vínu méně kalorické dobroty. Takže míváme olivy, baby karotky, oblíbený americký celer s blue cheese dresinkem, sušené ovoce, ořechy, prošuto s melounem...
 
Zapomenu svačinu
Chystám se s dětmi ven, nachystám svačinky pro ně a na sebe zapomenu. V tomhle se celkem lepším, ale minule když jsme jeli do Olomouce, kluci v autě usnuli a já jsem jim snědla krabičku piškotů.
 
Mít sladkosti doma
Tohle je jednoduché, co nemám doma, to nesním. Sama sladkosti moc nekupuju, ale jsou Velikonoce, Mikuláš, narozeniny, kdy se nám to doma nahromadí.
 
Večer nafotím nějaké fotky "před" a doufám, že se před maratonem budu moct podělit také o fotky "po".
 
Mám to všechno pěkně černé na bílém a teď už jenom to nejdůležitější - odolat :-)
 
https://checkthis.com/weight-loss-tips
 

pátek 20. února 2015

Běhání je prý nejlevnější sport

Všude se píše, že běhání je levný sport, koupíte tenisky a běžíte. U nás to není tak úplně pravda. Manžel mě v běhání a ve sportu obecně podporuje, ale hodně pracuje a sám hraje hokej. Jedna babička je nehlídací. Moje mamka ta naopak chce mít kluky pořád, ale bydlí sto kilometrů od nás. Když jsem se připravovala na půlmaraton, tak to ještě nějak šlo. Buď jsem šla běhat brzo ráno nebo jsem jela za mámou nebo ona k nám. A nebo jsem prostě neběhala a musely stačit procházky po parku a večer nějaké cvičení doma. Když jsem se na podzim rozhodla, že chci běžet maraton, bylo jasné, že tímto stylem toho moc nenatrénuju a postupně jsme přidávali podpůrné prostředky.
 
První byl kočárek na běhání BOB Revolution SE. Chtěla jsem jej dlouho, ale odrazovala mě cena a taky to, že jsem běhala i s normálním kočárkem a šlo. Pak jsem se na BOBa podívala v americkém eshopu a zjistila jsem, že je tam o dost levnější. A to rozhodlo. Na podzim jsme byli měsíc na Floridě, takže jsem kočár objednala a nechala si ho poslat tam. BOB byla láska od prvních kroků, je božský :-) Se starým kočárem jsem běhala, ale tohle je prostě úplně jiná hra na jiném hřišti. Má obrovská kola a krásně pruží.


Kočárek je sice bomba, ale nevyřeší to, že Peťula v něm vydrží jenom na spaní, což je tak maximálně hodinu v kuse. A taky mám syny dva a oba se do něj na běhání nevejdou. Takže k nám na začátku prosince přišla slečna na hlídání Beáta. Chvíli trvalo než si na ni Peťula zvyknul, ale teď už je to v pohodě. Beáta je budoucí porodní asistentka a je skvělá. Hned se naučila vázat šátek a Peťulu v něm uspat a Viktorek ji má taky rád.


 
 
Poslední pomocník je běžecký pás. Tomu jsem se bránila docela dlouho ze dvou důvodů - běhání venku je nejlepší a bála jsem se, ať si nepořídím drahý věšák na oblečení. Viděla jsem takhle u kamarádek spoustu rotopedů zastrčených někde v koutě ložnice a zaskládaných tričkama. Dnes má pás týdenní výročí a zatím jsem na něm uběhla 30 kilometrů, tak uvidíme. Běh na pásu beru jako kdybych dělala jiný sport. Pustím si do sluchátek taneční hudbu, zhasnu a frčím. Jojo vzpomínka na mládí a na party v klubech, později jsem takhle ujížděla na spinningu a teď doma v pracovně, když děti spí :-D




Když tohle všechno sečtu, dala jsem do běhání už docela dost peněz. Z házené jsem byla zvyklá, že mi za to, že běhám s míčem po hřišti někdo platí a ještě mě trenér nutí jít na masáž, do sauny, na cvičení s fyzioterapeutem. Je to trošku změna :-)

Takhle vybavená už se ale opravdu nemůžu vymlouvat vůbec na nic a je to jenom na mně.

WORK HARD, NO EXCUSES!!!


pondělí 16. února 2015

Jsme doma a máme nový přírůstek do rodiny

Tak jsme doma z hor. Měl to být odpočinkový týden, což se povedlo tak napůl, ale důležité je, že Viki je v pořádku. Jediné od čeho jsem si opravdu odpočinula bylo běhání :-D Ale celkově to bylo fajn, spousta sněhu, poslední den i sluníčko, oproti minulému roku další lanovka. Prostě se mi na Chopku líbí. Letos mě zaujaly tyto věci:
 
1/ Gopass - chytrý skipass, který zaznamenává ujeté kilometry a výškové metry, takže člověk má přehled, kolik toho nalyžoval a večer u piva se může poměřovat s ostatními. My jsme vzhledem k okolnostem tuhle schopnost gopassu moc nevyužili, ale aspoň na ukázku :-)



                 
 
2/ Champagne bar u lanovky na Bielou Puť.
Zastavili jsme se tam ve středu po lyžování na Aperol Spritz a byla to paráda.
 
 
3/ Tatry magazín a v něm na straně 16 rozhovor s Albertem Tombou, mým idolem, když mi bylo 14 - 16 let. Časopis jel se mnou domů, nemohla jsem ho tam nechat :-D
 
 
 
 
Druhý den po návratu domů nám přivezli nový přírůstek do rodiny - běhací pás. Koupil mi ho můj milovaný muž, abych mohla běhat večer, kdy mě nechce pustit ven do tmy a nebo když není doma. Přemýšlela jsem o tom pásu dlouhou dobu, zvažovala pro a proti, až nakonec všechna pro zvítězila a pás je doma. První dva dny mě na něj Viktorek nechtěl pustit, protože on prý taky musí trénovat na závod, ale včera večer jsem si dala premiérových 5 kilometrů. Běžela jsem bosky, ať si vylepšuju běžeckou techniku, běželo se mi výborně a byla jsem na sebe hrdá, jak krásně něběhám přes paty. Jenom jsem si nějak v té euforii nevšimla, že mě asi pálí chodidla. Po půl hodině jsem slezla dolů a myslela jsem, že mi shoří nohy. Studená sprcha pomohla, přes noc se kůže zchladila, ale příště si beru ponožky :-D

pondělí 9. února 2015

Špatný začátek roku pokračuje

Jsme na Chopku, v Tatrách. Moc jsme se sem těšili, že si trošku odpočineme po tom šíleném lednu, že budeme rodina spolu a zalyžujeme si. Dnes ráno jsme se oblíkli, došli do lyžárny a Viki říká, že ho nějak bolí břicho. Tak jsme šli s Viktorkem napřed a myslela jsem, že počkáme u lanovky a Viki za námi přijde. Po chvíli mi to připadalo divné, tak jsem Viktorka posadila vedle lanovky, ať na mě počká, že se jenom jdu podívat, proč se tatínek zdržel. Vedle lyžárny jsem našla skrouceného manžela, že ho šíleně bolí břicho. Takže zpátky k lanovce, vzít chlapečka, lyže, odpovědět na spoustu otázek, proč nemůžeme jít lyžovat s tatínkem, proč nemůžeme jít lyžovat bez tatínka, že nechce jít zpátky do hotelu. Zpátky u lyžárny. Viki se nemůže zvednout ze země, studený pot, zimnice. Běžím na recepci, ať zavolají doktora. Doktor přijíždí za chvilku, dá léky proti bolesti, zjišťuje, že se s lehátkem nevejdou do výtahu a nemůžou sjet do suterénu. Volá kolegovi se skůtrem a saněmi, že má přijet k zadnímu vchodu a svézt pacienta po sjezdovce k ambulanci horské služby. Tam Vikiho nakládají do sanitky a vezou do nemocnice v Liptovském Mikuláši. Mezitím já řeším s pojišťovnou, aby zaplatili výjezd doktora do hotelu. V hotelu nakojím Peťulku, řeknu Viktorkovi, že tatínek musel jet do nemocnice, předávám oba kluky babičce, nasedáme s tchánem do auta a jedeme do nemocnice. Viki má ledvinové kameny, dostává léky proti bolesti a čekáme na zítřejší CT. Je večer, chlapečci spí, muž se s bolestmi snaží spát v nemocnici o patnáct kilometrů níž a já píšu o záchranné akci. Chtěla jsem dnes psát vtipné historky, co se mi stalo při běhání a o tom, jak jsem splnila tréninkový plán. Zase nejsme spolu. Dnes je to měsíc od tátova pohřbu. Nepříjemné okamžiky ze začátku ledna se opakují. Co se to sakra tento rok děje???
 
 
 

středa 4. února 2015

7 kilometrů, 3 jízdy na tobogánu a 1 naražený loket

Včera jsem běžela v mém oblíbeném Černovírském lese s mým running buddy - Ramonem :-) Trénink byl úplně jiný než měl být, ale pocitově byl parádní. Před cestou do Olomouce jsem se zapomněla podívat do tréninkového plánu a do iphonu mi to pak nešlo stáhnout. Pamatovala jsem si jenom, že jsou tam nějaké úseky, ale nevěděla jsem jaké :-D Běžela jsem tedy 2km na rozehřátí, potom kilometr rychle, kilometr pohodlným tempem, kilometr rychle, pak 2km volně domů a mezitím 5 odhadem stometrových kopců. Ty volné kilometry a kopce byly v pohodě, ale ty rychlé úseky byly vtipné. Nemám odhad :-D Řekla jsem si, že trošku protáhnu krok a poběžím tempem, jakým bych asi zvládla půlmaraton. Krok jsem protáhla, běželo se mi výborně, ale hlavou mi jelo, že sice super, ale abych takhle rychle běžela dvacet kilometrů, to mám ještě co dělat. Sportstracker pak zahlásil uběhnutý kilometr a tempo 4:30. Říkám si nevadí, trošku jsem to přepískla, ale už aspoň vím na ten druhý úsek. Uběhla jsem kilometr, mezitím naháněla Ramona, který se mi zaběhnul do lesa a znovu jsem přidala s tím, že mám zrychlit jenom trošku......zase jsem to neodhadla a běžela jsem ještě o tři vteřiny rychleji. Domů jsem přišla v euforii, jak rychle umím běhat :-D
Ramon byl dnes kapitola sama pro sebe. Většinu cesty běžel za mnou, jednou vběhnul do lesa, jednou kvůli němu zastavilo auto, když jsem na něj volala, tak se tvářil, jestli jako má jít on nebo nějaký jiný pes, dlouze se zdravil se všemi psi, co jsme potkali a samozřejmě se nechtěl nechat vyfotit :-D
 
 
Doma jsem nakojila Peťulu, vzala Viktorka a jeli jsme na bazén. Dost naivně jsem si myslela, že třeba chvíli pobudeme v sauně :-D Místo toho mě Viki vytáhnul na tobogán, jedna jízda super, druhá taky a třetí mě pak nahecoval na ten nejprudší. Prý maminko vůbec ničeho se neboj, to zvládneš. Tak jsem do toho samozřejmě šla, udělalo se mi z toho strmého sešupu zle a narazila jsem si loket. Nic jsem na sobě nedala znát a Viki měl radost, že má odvážnou maminku. Na závěr mi chtěl asi udělat radost a šli jsme spolu do teplého bublinkového bazénu, kde jsem si hezky odpočinula a zastrečovala.
 
To byl akční včerejšek. Dnes večer je ale přesně ten, kdy uvažuju, že si koupím běhací pás. Kluci usnuli, já nemám hlídání a mám strašnou chuť běhat. Nejspíš bych ale nešla běhat ani jindy, protože se bojím běhat ve tmě. Přemýšlím o tom pásu už delší dobu, protože mě běhání venku samozřejmě baví mnohem víc, ale zase je hodně dní, kdy jsme s klukama sami doma a aspoň pár uběhnutých kilometrů večer na pásu by se hodilo. No uvidíme.

pondělí 2. února 2015

Dnes dopoledne jsem běžela 13 km volně průměrným tempem 5:53/km. Trasu jsem zvolila zase po cyklostezce směrem na Hrabovou a stejně jako minulý týden jsem měla ve sluchátkách audioknihu Stoletý stařík, který vylezl z okna a zmizel od Jonase Jonassona. Ve srovnání s hudbou nejsou audioknihy na běhání úplně nejlepší, ale snažím se takto skloubit své dva zájmy, čtení a běhání. Na podzim jsem běhala se Snídaní u Tiffanyho :-)
Po doběhu jsem si dala pořádný strečink, který jsem v poslední době dost zanedbávala a taky jsem přidala pár cvičení na bosu a na míči. Když jsem hrála házenou, věnovali jsme kompenzačním cvičením dost času z tréninku a myslím, že když jsem teď zahájila kariéru maratonce :-), taky mi to prospěje.
Další novinkou je, že jsem už přihlášená na Night Run v Ostravě 18.dubna. Na podzim jsme celý náš beachhandballový tým Peachky běžely společně 5km na Night Runu v Olomouci. Jak se nám dařilo se můžete podívat  tady Tentokrát poběžím 10km a bude to pro mě závodní test před PIM.
 

neděle 1. února 2015

Poslední lednový týden

Tento týden jsem plnila tréninkový plán od Pjuji.
V úterý to bylo 8km a běžecká abeceda. Běžela jsem klasickou cestou přes Komenského sady a kolem řeky. Sněžilo. Na konci parku, kde děti sáňkují, jsem našla lopatu na bobování. Ležela na lavičce, proběhla jsem kolem ní, dělala jsem zrovna abecedu a v hlavě mi jenom proběhlo, že by bylo super se sklouznout. Moje dospělé já mi říkalo, že mám běžet dál, ale moje dětské já zvítězilo, já jsem se skipingem vrátila, vzala lopatu, vyběhla kopec, sjela dolů a pokračovala v běhu :-)
Ve čtvrtek jsem běžela 12km a našla jsem novou cyklostezku směrem do Hrabové. Měla jsem obrovskou radost, protože nerada běhám kolečka po parku a takhle to byl jeden velký okruh. Všude byl sníh. Pefektní. Navíc me čekalo překvapení od muže. Přiběhla jsem domů a vzal mě na oběd do našeho oblíbeného Steak Housu :-)
V pátek jsem běžela 8km, z toho 4km fartlek. Bylo to zpestření a moc mě to bavilo.
O víkendu jsem měla v plánu 13km volně a to jsem bohužel nezvládla. Viki měl dva hokejové zápasy a na moje běhání už nebyl čas. Zítra to napravím. Při procházce parkem s mamkou a Peťulou v šátku jsem jenom myslela na tohle :-D