sobota 31. října 2015

Jóga, láska až na několikátý pohled

Když jsme se chystali na Floridu, představovala jsem si, jak budu cvičit jógu ráno na pláži a zaplavím instagram fotkami v jógových pozicích. A samozřejmě u toho budu vypadat nádherně jako Andrea Verešová. Výsledek je takový, že ani tady za oceánem nevypadám jako ona a fotek z jógy taky moc nemám. Úplně nejčastěji totiž cvičím večer v obýváku, když kluci spí a mám na sobě jenom kalhotky a triko. Myslím, že jsem už několikrát psala, že mám moc ráda Yoga with Adriene na youtube. Několikrát jsem taky cvičila sama na pláži po běhání nebo po kole. Jednou jsem se zkoušela vyfotit v nějaké trošku fotogeničtější pozici, ale výsledek byl pět fotek buď písku, mraků nebo lidí, co zrovna procházeli kolem. Vzdala jsem to a radši čas věnovala cvičení než focení.

Poslední tři roky jsem na takovém pomyslném "to do listu" měla jít cvičit Yoga on Siesta Beach. Nějak mi to nikdy nevyšlo, v sobotu jsem se to ale rozhodla napravit a vyrazila jsem na jógu na pláži pod vedením lektorky. Trošku mě odrazovalo, že lekce má trvat hodinu a půl, což je na mě dlouho, ale strašně jsem se těšila. V sobotu ráno jsme celá rodina vyrazili. Já jsem měla od švagrové půjčenou krásnou fialovou podložku a chlapi se těšili na prolízačky a bílý písek. Ten den bylo nádherné počasí, sluníčko, fakt nádhera a já jsem se nemohla dočkat. Když jsem šla po pláži směrem k hloučku ostatních, všimla jsem si, že úplně vpravo na pláži je velká nafukovací brána s nápisem finish a v moři plavou lidi nějaký závod. Samozřejmě první myšlenka byla "Ty jo, tady se jede triatlon a já o tom nevím? Já chci taky!!!" Sedla jsem si na podložku, čekala jsem, až začne lekce a hlavou mi jelo "Jestli teď kolem mě všichni vyběhnou z moře a půjdou si pro kolo, tak mě to fakt naštve, co dělám na józe, já chci na triatlon." Opravdu ideální rozpoložení na meditaci.  Naštěstí za chvíli paní vedle mě řekla, že to jsou jenom plavecké závody a to mě uklidnilo. 

Vidíte ty bílé čárky? To jsou plavci :-D




Pak jsme začali cvičit. Byla to hatha jóga, takže v každé pozici jsme zůstávali dlouho a prodýchávali a mě čím dál víc bolelo za krkem. Myslela jsem si, že jsem to už rozhýbala den předtím. No evidentně ne. Ale cvičila jsem dál, i když to nebylo nic moc. Ale co mě začínalo štvát čím dál víc, byl způsob, jakým na nás Ava mluvila. Nevím přesně, jak to mám popsat, něco mezi kazatelem nějaké církve a hecováním Jillian Michaels. No prostě mi to vůbec nesedělo. Ona sama cvičila nádherně, bylo vidět, že se józe věnuje dlouho a byla neuvěřitelně ohebná. Snažila jsem se soustředit, ale vždycky mě z toho probralo její výkřik "Inhale!" nebo "Look up!" nebo některý z dalších pokynů, které se běžně říkají. Pomoooc, já chci svoji klidnou, vlídnou Adriene :-) Alžběto, nesrovnávej, uklidni se, dýchej a cvič. Potom jsme se dostali k pozici, kdy jsme seděli, měli pravou rukou chytit pravý kotník, levou rukou levý kotník a zvednout obě natažené nohy nahoru. Doma to dělám v pohodě, tady jsem se ale nemohla soustředit, protože kousek přede mnou byly dvě dámy, kterým to nešlo a padaly jak hrušky. Mě cukaly koutky, ale chtěla jsem to zvládnout, v tom se ale ozvala Ava a zakřičela "Exhale!", já jsem se svalila na zem a začala se smát. A přesně v tu chvíli mi paní vedle mě povídá: "Dívejte, tady chodí nějaký chlap a fotí nás." Zvedla jsem hlavu a uviděla Vikiho, jak chodí kolem jak paparazzi a fotí. Špitla jsem, že to je můj manžel a fotí, protože mi chce splnit přání a vyfotit mě při józe. No a tomu se začala smát paní i kluk vedle nás. Paráda. Chtěla jsem zažít souznění těla, ducha a přírody, jak nám Ava slibovala na začátku a místo toho tady rozesmívám ostatní. Pak se mi povedlo uklidnit a cvičit dál, ale přestávalo mě to všechno bavit. Dvakrát jsem koukla na hodinky, jestli už není konec a pak jsem jako největší zbabělec odešla o deset minut dřív, protože už jsem to tam nemohla vydržet. 



Viki to je jako jediná fotka??? Když mě bylo blbé fotit vás s roztaženýma nohama :-D


Měla jsem pak z toho blbou náladu, byla jsem zklamaná a vůbec jsem neměla ten příjemný pocit jako po cvičení doma s Adriene. Jógovou náladu jsem si spravila až druhý den na pláži v Bradentonu, kde jsme byli na výletě. Byli jsme tam večer, kluci si hráli a já jsem si půlhodiny cvičila sama při západu slunce. Já vím, největší kýč a klišé, ale měla jsem potom výbornou náladu, cítila se protažená, uklidněná, prostě paráda.



Paradoxně mi ta sobotní lekce hodně dala a posunula mě dál. Donutilo mě to aspoň si o józe  něco přečíst a zjistit, že mi opravdu nemusí vyhovovat všechno. Poprvé jsem cvičila jógu, když jsem čekala Viktorka. Chodila jsem na gravid jógu a moc mě to nebavilo. Cítila jsem, že mi to dělá dobře, ale nějak mi nesedělo celé prostředí a to, jak byly všechny ty ženské vyklidněné a nosily vlastnoručně pletené ponožky a používaly jenom bio kosmetiku a já se mezi nimi cítila jako marťan. Tehdy jsem si říkala, že asi jóga není nic pro mě. Dnes si říkám, že mi možná jenom nesedla lektorka a kdybych chodila někam jinam, mohlo mě to chytit už tehdy. A nebo taky ne a potřebovala jsem do jógy dospět :-)



Jsem ale ráda, že už vím, co mi nejlíp vyhovuje teď. Raději cvičim jógu večer a ne ráno. Ráno jsem plná energie a chce se mi spíš běhat. Taky je fajn nejdřív se sama rozhýbat. A nejspíš budu nějakou dobu zase cvičit sama, ať mě nerozptylují okolní vlivy jako triatlon, plážoví volejbalisté a podobní :-D  Určitě ale zase někdy půjdu na skupinovou lekci, protože je fajn se potkat s lidmi a vyzkoušet něco nového. 





Co vy a jóga? Cvičíte? 

Mějte se krásně :-) Vlastně jsem chtěla říct Namaste :-)

A. 



sobota 24. října 2015

Maraton, triatlon nebo miminko?

Tato otázka se mi honila hlavou zhruba poslední dva měsíce. Chci běhat nebo si pořídíme Michalku? Myslela jsem na to při běhání, při ježdění na kole, pořád. Když už se mi podařilo na to dilema zapomenout, otevřela jsem třeba Runners World a tam celá kapitola o tom, jak si má člověk pečlivě naplánovat, na jaké závody chce jít a pak poctivě trénovat. Nevím. Zapnu facebook a tam kamarádi řeší, kdo je už přihlášený na maraton a že se závody Runczech pomalu vyprodávají. A samozřejmě následuje otázka: "A co ty? Co poběžíš, kdy poběžíš?" Nevím. Moje úvahy a rozhodnutí šly od "Viki pojďme na to hned vletět, já chci holčičku" po "jasně, halfironman v půlce prázdnin je ok." A do toho se mě ještě sem tam někdo zeptal, jestli se nevrátím k házené. To byla jediná otázka, na kterou jsem znala jasnou odpověď :-D

Na jednu stranu v obchodech okukuju oblečení pro těhotné a nakukuju na miminka do kočárků, ale zároveň vím, že chci běhat, že se pořád zlepšuju, že mě to moc baví. Takže zasedla rodinná rada a probírali jsme, co dál. Ještě jedna běžecká sezóna nebo třetí dítě? Viktorek chce dalšího brášku a prý můžu běhat i s tím bráškou v bříšku :-) Já s Vikim jsme probírali pro a proti a nakonec vyhrálo běhání. Triatlon mě sice hodně chytil a zvládnout někdy v budoucnu halfironmana mě hodně láká, ale  zatím to odsouvám :-) Promiň Peťo :-) 

Zároveň nám oběma bylo jasné, že se nebavíme jenom tak o běhání, jako jsem běhala doteď, ale že tomu chci dát víc. Že potřebuju jasné cíle, tréninkový plán a nad sebou trošku bič. Ano, že chci svého trenéra, protože jestli se chci v příšté sezóně opravdu zlepšit, bude třeba přestat spoléhat na talent a začít makat. Viki mi tohle říkal už dávno, ale já jsem k myšlence "opravdu trénovat" potřebovala dospět sama. Po letech vrcholového sportu jsem si neuměla představit, že bych do něčeho podobného šla dobrovolně znovu. No ale člověk se vyvíjí, názory se různě mění, možná jsem blázen, možná ten dril a napětí ze sportu k životu potřebuju. Nevím, ale rozhodla jsem se, že chci trénovat s trenérem.

A kdo bude trenér? Od začátku jsem věděla, koho bych si přála. Zase jsem pár dní chodila a sbírala odvahu a pak prostě napsala. Odpověď přišla za chvíli a byla kladná!!! Ale s varováním, že řízený trénink chce opravdu hodně sebekázně a je to jiné než běhat jako hobík. Takže teď už vám můžu říct, že příští sezónu mě bude připravovat Terka Šádková :-) Děkuju, děkuju, už se šíleně těším. 

Terku si pamatuju z Ostravského maratonu 2014. Ona vyhrála maraton, já jsem uběhla svůj první půlmaraton. Později jsme se seznámily na atletickém tréninku Rungo. Ostravským nemusím Terku představovat, protože ji všichni znáte :-) Terka je skvělá běžkyně a na všech závodech sbírá medaile :-) Za poslední dobu třeba vyhrála Havířskou desítku nebo skončila druhá v mixech na Beskydské sedmičce. Prostě výborná, motivující, moc fajn a jsem strašně ráda, že se budu moct učit zrovna od ní.



Zatím nevím, jak přesně budu trénovat a jaké závody poběžím. To všechno musíme vymyslet, až se vrátím domů. A ještě nakonec odpověď na otázku, co blbnu s crossfitem? Teď jsem v takovém off season režimu a užívám si věci, které přes zimu nepůjdou dělat a taky na ně kvůli běhání nebudu mít čas. Jezdím na kole, cvičím jógu, plavu v moři a chystám se vyzkoušet crossfit. 



Takže takový je plán :-) Jsem zvědavá, jaké to všechno bude.

Mějte se hezky.

A.


úterý 20. října 2015

Další týden v USA - New York na Floridě, laryngitida a samozřejmě běhání

Máme za sebou další týden na Floridě. Jaký byl a co jsme dělali?

Přijeli za námi na návštěvu Vikiho bratranec Martin s dcerou Amálkou a všichni společně jsme užívali koupání v bazénu a v moři. Viktorek s Amálkou byli úplně sladcí. Krásně si spolu hráli a večer se dívali na pohádky tak, že Amálka mu ležela na rameni, objímali se a anglicko - česky si povídali :-)



Pak bohužel Peťulka dostal laryngitidu, takže jsme se rozdělili. Já jsem byla s ním doma a kolem domu, aby nechodil na sluníčko a chlapi s dětmi byli na projížďce lodí nebo na pláži dívat se na západ slunce. 



S Martinem je to pro nás vždy výlet do budoucnosti, takže posloucháme, co zrovna frčí v New Yorku a pak čekáme, co všechno a kdy přijde i k nám. Zaujalo mě například, že jedna maminka od Amálčiny spolužačky píše blog a bude teď s celou rodinou půl roku zadarmo cestovat po resortech na Filipínách a psát o nich. Je to blog Hellobee.com :-)
Pro něj je to naopak návrat do minulosti a může s námi vzpomínat na české jídlo, filmy, dětství v devadesátých letech. Prostě všechno, co tak úplně nejde, když je vaše manželka Američanka. Poslední večer jsme u druhé láhve vína začali plánovat. Oba běháme. On ještě nikdy neběžel maraton. Bydlí v New Yorku.... Co jsme asi tak mohli vymyslet? :-D

Druhý den nám Newyorčani odjeli domů, my jsme vrátili tuto červenou krasavici a náš život se vrátil do starých kolejí :-)



Viktorek chodí na tři dopoledne v týdnu do školky. Viki pracuje. Já s Peťulkou se projíždíme na kole, chodíme na prolízačky nebo na pláž. A samozřejmě běhám :-)



říkala jsem, že to tričko teď budu nosit pořád


opravdu pořád :-D


A na závěr jedna fotka jako důkaz toho, že tričko někdy sundám a obleču si něco jiného. Moje první fotka outfitu :-D Nebojte, už to nebudu dělat :-D




Mějte se hezky :-)

A.

pondělí 19. října 2015

Ghost Run Bradenton

Ghost Run byl závod, na který jsem se moc těšila. Běžela jsem i minulý rok a moc se nám to všem líbilo, protože byla tam příjemná atmosféra malého závodu. Navíc je to Halloweenský závod, pro děti soutěž masek, je tam i kategorie běh s kočárkem a procházka se psy, pohoda. Navíc letos jsem tady chtěla vylepšit svůj osobák na 5km. Po pětce na Ostravském maratonu jsem si věřila, v tréninku mi to teď taky běhalo slušně. Bylo mi jasné, že budu muset běžet na hranici svých možností, proto se tomu  taky říká osobní rekord, že :-D a zároveň jsem věděla, že budu potřebovat i trochu podporu vnějších faktorů. Ať není moc horko a ať běžím ve skupince nebo aspoň ve dvojici s někým, ať je to prostě závod a hecuje mě to.




V sobotu v den závodu se nedělo nic zvláštního. Nebyla jsem nervózní, jenom jsem se těšila. Startovní čísla jsme vyzvednuli už v pátek, takže jsme jenom ve 14 nasedli do auta a odjeli do Bradentonu. Teploměr nám ukazoval 29 stupňů ve stínu, takže moje první přání nevyšlo :-D Viktorek byl v nejmladší kategorii a běžel 100m. Nejprve proběhla společná rozcvička pro všechny děti a pak jsme se vypravili na start. Až doteď byl v pohodě a říkal, jak se mu to líbí a těší se. Ale naráz začalo maminko já chci běžet s tebou, já se stydím, já se bojím, já nechci běžet. Nějak se mi ho povedlo přesvědčit, že v cíli dostane medaili, na všechny děti tam čeká pizza a že se nemusí ničeho bát, protože já poběžím kousek za ním a budu ho povzbuzovat. Tak jo, start, Viktorek začal pomaleji, ale postupně předbíhal, snažil se, fakt běžel krásně a já celá hrdá patnáct metrů za ním s ostatními rodiči. A pak když Viktorek všechny předběhl a dostal se na první místo, tak zhruba dvacet metrů před cílem uviděl Vikiho. Rozběhl se k němu, skočil mu do náruče a začal brečet. Úplně to stejné jsem udělala já, když jsme měli v jesličkách besídku pro rodiče. Měla jsem zpívat nějakou písničku, ale když jsem uviděla mamku, rozběhla jsem se k ní, rozbrečela se a zůstala jí sedět na klíně. Doběhla jsem ho, vzala jsem za ruku a tak jsme spolu doběhli do cíle. On pořád plakal, že běhání ho moc baví, ale chce běhat se mnou a ne sám. Bobeček náš malý, bylo mi ho tak líto. Naštěstí medaile v cíli to trošku spravila. 

Pak jsem se šla rozběhat a rozcvičit a chvíli před 16 jsme se řadili na startu. Malá čtyřletá holčička zazpívala americkou hymnu a odstartovali jsme. Hned od začátku se vpředu vytvořila skupinka šesti chlapů. Jeden z nich mi na startu říkal, že chce běžet kolem 19 minut, tak jsem se jich nesnažila držet, protože na mě byli moc rychlí. Vyběhli jsme z centra Bradentonu směrem k řece a běželo se mi výborně. 



Krásný výhled na řeku, zaparkované yachty, kousek dál dětské hřiště, skatepark, podél řeky na promenádě byla spousta rybářů, kteří nás povzbuzovali. Krása. První dva kilometry jsem běžela tempem, kterým jsem chtěla, ale začínalo mi být horko, vedro, šílené vedro. Vedoucí skupinka se mi čím dál víc vzdalovala a za mnou dlouho nikdo. Někde na obrátce na 2,5km mi bylo jasné, že dnes to bude hodně těžké, je vedro a běžím sama. Přesně to, co jsem nechtěla. Makám, snažím se, třetí kilometr je sice o trošku pomalejší, ale druhý jsem zase měla maličko rychlejší, tak to pořád vypadalo dobře. Začala jsem dobíhat dva odpadlíky z vedoucí skupiny, jeden z nich jak uviděl, že ho chce předběhnout ženská, chytil druhou mízu a zmizel. Druhý klučina se mě snažil držet, ale tomu jsem zase utekla já. Je mi strašné horko a napadají mě klasické myšlenky, proč já to dělám, proč se tady na promenádě radši neprocházím s kočárkem, proč se nekoupu v moři, já už chci být v cíli. Čtvrtý kilometr je pomalý a já se definitivně loučím s osobákem. Dobrovolníci kolem trasy mě povzbuzují great job, you are the first girl! Usmívám se, ale na nějaký great job se v tu chvíli vůbec necítím. Asi umřu vedrem. Jediné, na co jsem schopná myslet, je pivo v cíli. Protahuju krok a makám, kouknu na garminy a zjišťuju, že běžím nejpomaleji za celý závod :-D Nějakých pět set metrů před cílem mám těžké nohy a taky těžké ruce. Takový hodně divný pocit, že mám místo dlaní obrovské kamenné koule jako mají gormiti. Pak už zatáčím směrem do centra a čeká mě cílová rovinka. Znovu se snažím protáhnout krok a zrychlit, ať už jsem v cíli. Nemám sílu a navíc už ani vůli, protože vím, že můj vysněný čas už je dávno pryč a že jsem s velkým náskokem první. První, první!!! Juchůůů! Mám radost :-) Byl to boj, ale vítězství je nádherný pocit. 






V cíli na mě čekají mojí chlapi. Kluci mi skáčou kolem krku a jdeme na občerstvení. Mají pizzu, pivo, peanut butter and jelly bagel, sladkosti, pomeranče, banány. Dávám si všechno :-D Hlavně že jsem tady nedávno psala článek o hubnutí :-D Pamatuju si, že jsem říkala něco o tom, že si dám teď pauzu s běháním a budu jezdit na kole a plavat. Peťulka je ve svém živlu, chodí mezi lidma, mává na ně, směje se a hladí všechny psy. 

Mezitím dobíhají ostatní závodníci a moderátor ohlašuje, že začne soutěž masek. Na tu se Viktorek těší. Je oblečený za piráta, má pásku přes oko, na rameni má papouška, zlatý náhrdelník s lebkou a prsten s lebkou. Systém je jednoduchý, která maska bude mít největší aplaus, ta vyhraje. Tleskáme a křičíme s Vikim, ale nejsme jediní. Pirát má úspěch a Viktorek vítězí!!! Má z toho obrovskou radost, která se ještě znásobila, když zjistil, že vyhrál 50ti dolarovou poukázku do hračkářství :-D Po maskách už následuje vyhlášení výsledků závodu. Jdu si pro první cenu a k pamětní kachličce dostávám 100 dolarovou poukázku do běžeckého obchodu Fit2Run. Wau, taky moje radost je s poukázkou ještě větší :-D 



Cestou domů vládne v autě fajn nálada, Viktorek ve své dárkové tašce dostal plastové brouky a gumové hovno (fakt!), tak si s ním oba hrají, já mám radost a cesta hned nějak rychleji utíká. Přejeli jsme most k nám na ostrov a já naráz říkám: "Viki já, mám strašnou chuť se ještě proběhnout." Vysadil mě u zmrzlinárny z auta a já jsem se ještě necelé čtyři kilometry proběhla pohodovým tempem domů. Kluci mi běželi naproti jako kdyby mě neviděli týden a Viki se smál, že mi sice nevěřil, že si dám nějakou dlouhou pauzu od běhání, ale že to vydržím jenom dvě hodiny, teda nečekal :-D

Doma jsem pak zapnula počítač, jestli už jsou na internetu výsledky a u mého jména jsem našla čas 21:21. Cool. Tak jsem ten osobák přece jenom zaběhla :-) Sice jenom o 5 vteřin, ale je to zlepšení! Paráda, jdeme slavit :-)

Na výsledky můžete kouknout tady - výsledky.


Mějte se krásně :-)

A.


čtvrtek 15. října 2015

Jak jsem začala nosit děti v šátku

Moje cesta k nošení v šátku byla docela dlouhá. Když jsem čekala Viktorka, věděla jsem, že ho budu chtít nosit. Říkala jsem si, že bude hezké mít ho blízko u sebe, mazlit se s ním a zároveň mít volné ruce. Nic jsem o nošení nevěděla, ale říkala jsem si, že to bude fajn. Od začátku jsem věděla, že chci nějaké nosítko a ne šátek. Nejsem přece indiánka. Nechci dlouhý kus látky, ve kterém je horko a určitě je strašně těžké naučit se ho uvázat. 

Viktorek se narodil v roce 2011 a nejdřív byl klasické kočárkové miminko. Hezky spal v jedoucím kočárku a jsem si užívala procházky a běhání s kočárem. Když mu byly tři měsíce, rozhodla jsem se konečně jít koupit nějaké nosítko, protože v kočárku kromě spaní moc nechtěl ležet a naše procházky často končily tak, že jsem jeho nesla v náručí a před sebou tlačila kočárek. Nezjistila jsem si žádné informace, jak by vlastně nosítko mělo vypadat a odjela jsem do Chicca. Říkala jsem si, že mi v obchodě s dětskými věcmi poradí a neřešila to. Tam mi ochotná prodavačka něco našla, řekla, že je to bezpečné, zdravé pro děti, za skvělou cenu, tak jsem to vzala a šla. Hned odpoledne jsme nosítko chtěla vyzkoušet a vyrazili jsme do města. Viktorkovi se v nosítku líbilo, mě ale připadalo divné, že mu nožky nějak moc visí  dolů a že to asi to není úplně příjemné. A že by se to nějak extra pohodlně neslo, to se taky nedá říct. Asi měsíc jsme v tom nosítku Viktorka nosili a já jsem čím dál víc zjištovala, že tohle není ono a chtělo by to koupit něco jiného. Naštěstí se situace celkem rychle vyřešila sama, protože jsme ztratili nějaký kus popruhu a museli jsme co nejrychleji koupit nové. 

To už jsem ale měla víc informací. Bylo jasné, že pokud chci dítě nosit tak, aby to bylo pro něj zdravé a pro mě pohodlné, musí to být ergonomické nosítko (nebo šátek, který jsem ale nechtěla), které zajistí správnou polohu kyčlí a bude mít nosící popruhy a pás kolem pasu. Moje volba padla na nosítko Beco Butterly, protože se mi líbilo :-) V Becu jsme nosili nejdřív na břichu a pak, až byl Viktorek větší, tak i na zádech. A takto Viktorek zvládl i svůj první "výšlap" na Lysou. V tu dobu už mu nosítko bylo trošku malé a látka mu nedosahovala až ke kolenům.

nahoru s tetou Vavřou, říjen 2012

a dolů spící s maminkou :-)


Když se nám v roce 2014 narodil Peťula, myslela jsem si, že nejdřív bude v kočárku a až bude malinko větší budu ho nosit v Becu s novorezeneckou vložkou. Jojo, plánujte něco s dětmi. Peťulka se od první vteřiny v porodnici rozhodnul, že bude žít přilepený na mě. Jenom opravdu přelezl z břicha na břicho. Žádné ležení v postýlce, spaní v zavinovačce, nic takového. Pěkně přisátý k mamince. Některé sestřičky byly v pohodě a chápaly to, ale některé se z toho mohlo zbláznit.  Sestřička třeba přišla v noci, Peťulka spal na mně jako spí koťata přitulená u kočky. Sestra, že nesmím mít mimino u sebe v posteli. Já říkám, že to chápu, ale že takhle spíme oba a když je sám v postýlce, tak pláče a nespíme ani jeden. To ho musíte pořádně zabalit do peřinky, miminka to mají rády. Zamotala ho, položila do postýlky a odešla. Peťula po chvilce zjistil, kde je a začal kňourat, tak jsem ho zase vymotala a vzala k sobě. Vtipné bylo, že zatímco já jsem měla miminko pořád v rukách, chovala a kojila, paní, co byla se mnou na pokoji, měla holčičku, která celou dobu spala. Vždy ji jenom vzala z postýlky, nakojila, položila zpátky do postýlky a ona spala dál. Takže paní stihla uháčkovat několik čepiček a přečíst několik časopisů, zatímco já jsem stihla tak maximálně rychlou sprchu. Tiše jsem záviděla vévodkyni Kate, která z porodnice odcházela s vyfoukanými vlasy a makeupem. 

Když jsme přišli z porodnice domů, Peťulka byl pořád jako opička. Rád se choval, tak jsme ho chovali. A já jsem začala poslouchat poznámky o tom, jak už tak malinkého jsem ho rozmazlila, že dítě musí být v kočárku a podobně. Naštěstí nám to nikdy neřekl nikdo z rodiny. Mrzelo mě to, ale stejně jsem Peťulku dál nosila. Zkoušeli jsme Beco s novorozeneckou vložkou, ale vždy tam byl chvíli a pak už se mu to nelíbilo. Tak jsem si řekla, že je čas vyzkoušet šátek, tak prostě budu jako indiánka, ale hlavně že bude Peťula v klidu. V bazárku na internetu jsem našla šátek za 400 Kč, což bylo skvělé, protože nové šátky stojí mnohem víc peněz. S paní jsme se sešly v parku, ona mi ukázala základní úvaz a poradila, ať se na facebooku přidám do skupiny Nosíme děti, kde se dozvím spoustu dalších věcí o nošení. Zkoušela jsem tedy Peťulu vázat do šátku a jemu se to líbilo! Ze začátku mu jakoby vadilo, že je tak silně přitisknutý, ale líbilo se mu, že je mi blízko, tak jsem ten úvaz nechávala hodně volný a postupně každý den trošku utáhla. Za nějakou dobu jsem v Dětském ráji nadšeně říkala Kláře u baru, že je to paráda a začínám nosit v šátku, ale že ten úvaz mám takový škaredý, neuhlazený. A od vedlejšího stolu se ozvala paní, že je poradkyně na vázání šátků a že jestli chci, naučí mě ten šátek uvázat pořádně. Samozřejmě jsem chtěla. Tak jsem se seznámila s Magdou. Nejdřív si Peťulku přivázala sama, at vidím, jak to dělá a pak už jsem vázala já. Od toho dopoledne v létě 2014 nosím :-) Nevím, jestli to bylo tím, že si postupně zvyknul na nošení nebo ucítil, že přesně vím, jak ho uvázat. Ale on byl spokojený a já šťastná :-) 

Dino park v Galerii Harfa

Nejdřív jsem nosila v šátku Šanami. To byl ten první z bazaru, ale ten nemá takovou nosnost a jak Peťula rostl, začínal se prověšovat a trochu zařezávat do ramen. Vybírala jsem tedy nějaký pevnější a nakonec se rozhodla pro Neobulle Simon. Opět z druhé ruky. Výběr šátků je obrovský, můžete si vybrat z různých materiálů, barev, vzorů, značek. Některé dražší značky mají i limitované edice. Pro hodně žen jsou šátky módní doplněk, něco jako kabelky nebo boty. Ženy těch šátků mají třeba deset a střídají je. Já mám pořád ty své dva a jestli se nám narodí ještě holčička, tak bych si přála nějaký růžový nebo fialový :-) 

Na podzim jsme koupili nosící bundu a procházeli se v New Yorku po Central Parku.



a na vánočních trzích v Ostravě


Nosili jsme s Viktorem oba dva. Viki míval většinou úvaz takový rozcuchaný, ale to nevadilo. Hlavně většinou budil rozruch, když Peťulu vázal někde, kde byl s klukama sám. Když si velký chlap vezme pět metrů látky a začne se do ní i s dítětem omotávat, vypadá to docela legračně. Nosit dítě v šátku nebo nosítku není žádná novinka a je krásné vidět, že nosí čím dál víc maminek. Občas jsem si někde vyslechla negativní komentář, že dítě rozmazluju tím, že ho nosím nebo že tahám děcka jako koťata, že je to strašně nezdravé, že jsou v tom zkroucení nebo že mě musí strašně bolet záda. Většina reakcí je ale spíš pozitivních, že je to roztomilé, že je vidět, jak se mu v šátku líbí, jak jsme si blízko a podobně. A taky jsem děti říkají, že se jim to líbí a následuje otázka, mami proč jsi mě taky takhle nenosila? A k tomu, jestli mě z nošení nebolí záda jenom říkám, že ne. Šátek je pohodlný a nosí se opravdu líp než nosítko (tomu jsem dlouho nechtěla věřit) nebo když máte dítě jenom tak v rukách.


takhle jsme spolu šli z Českého běhu žen



A co vy? Nosíte nebo nenosíte? 

Mějte se hezky :-)

A.




pondělí 12. října 2015

Jak zhubnout po porodu - část 2.

Když jsem psala článek Jak jsem zhubla a začala běhat po porodu, chtěla jsem vám původně v první části napsat, jak jsem zhubla já a ve druhém článku vám dát pár tipů, jak jíst, cvičit a tak. Čím víc jsem nad tím přemýšlela, tím míň se mi chtělo tu druhou část psát. Informací o jídle a cvičení je plný internet a nepřišla bych s ničím novým. Navíc nejsem odborník na stravování a nemám za sebou žádné úchvatné "před" a "po". Když nepočítám ta dvě těhotenství, vážím posledních deset let plus mínus stejně a obleču stejné oblečení. 

Přemýšlela jsem tedy, proč zrovna já jsem schopná zůstat ve formě? Co dělám jinak než mé kamarádky a spolužačky, které různě hubnou a pak zase přibírají? A hlavně, co napsat do pokračování článku a co vám vlastně poradit. Když celý článek byl tak trošku na přání :-)



Odpověď je úplně jednoduchá. Sportuju, protože mě to baví. Hlavním důvodem, proč si obuju tenisky a jdu běhat je, že mě to prostě baví a dělám to ráda. To, že sportem člověk zhubne nebo si udrží váhu, je velice příjemný vedlejší efekt. Se sportem je samozřejmě spojené i jídlo. Nechci být tlustá, nechci, aby se mi z jídla dělalo špatně při běhání a chci mít dost energie. Když se zamyslíte nad jednotlivými body, už jste na dobré cestě k lepšímu jídelníčku. 

Takže mám pro vás dvě jednoduché rady.


1) Sportujte proto, že vás to baví a ne proto, že chcete zhubnout

Podle mě je jedno, jaký sport si vyberete, ale hlavně vás to musí bavit. Nemá smysl se nutit do něčeho, co vás nebaví, protože je pak velká pravděpodobnost, že se na to za chvíli vykašlete. Jasně, že u některých sportů spálíte více kalorií a jsou tedy na hubnutí vhodnější. Ale určitě je lepší pravidelně každý den jít na dlouhou procházku se psem a večer si zacvičit jógu než se trápit třeba na spinningu, který vás nebaví. 

U mě dlouhé roky vedla házená a k tomu lyžování, kolo, tenis, jogging ráno před prací. Když jsem pracovala v Anglii jako au-pair, chodila jsem do posilovny. Měla jsem moc ráda pátky, kdy jsem odvezla "své" děti na badminton a šla do posilovny, která byla v druhém patře a měla výhled přímo na kurty. Běhala jsem na pásu a u toho se dívala, jak děti hrají :-) Potom když jsem byla v Anglii na Erasmu, chodili jsme často hrát squash. Jednu dobu jsem zase celkem slušně ujížděla na spinningu. Obzvlášť ráda jsem chodila ve čtvrtek po házené na super lekci s cyklisty. Lekce trvala hodinu a půl a u toho promítali videa z Tour de France nebo různých bikových závodů. Paráda :-D

Během obou těhotenství jsem chodila plavat. A teď běhám, občas jezdím na bruslích nebo cvičím jógu, jezdím s klukama na kole, na surfu.... Baví mě toho spousta :-D

Aktivit je hodně a určitě vyberete něco, co vás chytí a budete to dělat, protože vás to baví a ne proto, že musíte zhubnout :-) 

Jenom bych chtěla připomenout, ať neuděláte stejnou chybu jako já a po porodu nejdřív poctivě cvičíte svaly pánevního dna, žádné sklapovačky ani plaňky. Mít potom diastázu neboli rozestup břišních svalů není nic hezkého ani zdravého a hlavně náprava je těžší a delší než, když budete pořádně cvičit hned od začátku. Nečekejte jako já, že se to spraví samo. Nespraví. Pokud se vám něco nezdá, radši zajděte k fyzioterapeutovi, který vám poradí, jak správně cvičit. Psala jsem o diastáze tady a doufám, že někdy v budoucnu napíšu o tom, jak už mám krásně ploché břicho a všechno je ok :-)



2) Jezte rozumně

Výborně, našli jste si sport, který vás baví. Teď je potřeba všechno nezabít tím, že sníte, na co přijdete. Nebudu psát nic o správném jídelníčku, protože o tom si můžete přečíst třeba tady u Moniky. A navíc si myslím, že většina z nás ví, jak má vypadat zdravá snídaně, oběd i večeře. Jezte pravidelně, zdravě, hodně zeleniny a ovoce, nepijte sladké džusy a limonády, nic lepšího jsem nevymyslela :-) A snídaně je základ :-)





Problém nebo spíš specifická situace pro mamky na mateřské je hlavně to, že jste pořád v blízkosti jídla. Zvlášť pokud máte doma dva otesánky jako já, tak vlastně celý den připravujete nějaké svačinky a ovládejte se u toho, že :-) Schválně si někdy zkuste spočítat, co všechno jste snědli jenom tak během dne kromě svého normálního jídla. Takové to, vždyť to přece nic není, toho nebylo moc, to je zdravé, to můžu. Od rána to pak může vypadat třeba takto - hrst čokoládových hvězdiček, pár kuliček hroznového vína, čtyři piškoty, jablko, půlka croissantu, co Viki nedojedl v Dětském ráji (to kecám, protože to se nikdy nestalo), kousek celozrnného rohlíku se šunkou, plátek prošuta, dvě skleničky vína večer (to se naopak stává hodně často), kousek čokolády, kousek sýra..... Takže určitě se hlavně co nejvíc ovládejte a nejezte mezi jídly. To taky není nic nového, ale je to účinné. V dalším článku vám pro inspiraci napíšu o našich oblíbených zdravých svačinách.

A když už jsem psala, jak nejíst, když jste doma s dětmi. Tak nedělejte ani nic z následujích věcí. Nebo je nedělejte moc často. Nebo je klidně dělejte pořád, ale nečekejte, že zhubnete :-) 

  • "Jsem tlustá jako prase, tak jsem se přinutila tři čtvrtě hodiny běhat v Běláku a pak jsem si za odměnu dala sedmičku vína a chipsy." Tohle není úplně ideální :-D



  • Výlet na kole, celí spokojení ujedete 60km a zakončíte to někde v hospůdce několika pivy a pečeným kolenem. Taky nic moc.



  • Pobyt na horách. Ráno to chce pořádnou snídani, když budeme celý den lyžovat. Potom po pár jízdách se zastavíme na bombardino. To přece můžu, to vyjezdím. Oběd. Jůů ty borůvkové knedlíky vypadají dobře a ta gulášovka taky. Vždyť budu celé odpoledne lyžovat, to nevadí. Lanovka vypnutá, otvírají apres ski, jdeme na svařák.....


Poznáváte se? :-D



Tak takhle hubnu já. Tento způsob nemusí vyhovovat všem a uznávám, že to chce dost fyzické aktivity.  Takže pokud chcete nějaké zaručené triky, jak zhubnout a nepřibrat, nakoukněte na blog k Anetě. Když už si žádný z triků nevyberete, minimálně se při čtení zasmějete a smíchem posílíte břišní svaly :-D




Mějte se hezky.

Sportování pro zábavu zdar :-)

A.



neděle 11. října 2015

Další týdny na FLORIDĚ, fotbal, surfování a jeden splněný sen

Jak začít? Máme se skvěle, ale strašně rychle to utíká :-) A úplně nejjednodušší bude, říct to všechno fotkami. Bohužel jsem mizerný fotograf a budu na sobě muset zapracovat, ale pojďme na to :-)

Venice High School Football 
Tohle byl moc fajn večer. První domácí zápas středoškolského fotbalového týmu na pravé americké high school. Byly tam roztleskávačky, kapela, všechno přesně tak, jako ve filmech a seriálech. Na chvíli jsem si představovala, že jsem hlavní roztleskávačka a Viki nejlepší quaterback :-D A pak pěkně zpátky do reality. Víc jsem se už cítila v roli maminek, které prodávaly ve stáncích hotdogy :-)






První dva týdny tady s námi byla mamka



Triatlon. Sice jsem mu věnovala dva články, ale musím znovu. Nemůžu si pomoct :-)



Jídlo. Jídlo. Jídlo.
Užíváme si hamburgery, které milujeme. Samozřejmě jsem ani jeden nevyfotila, protože jsem fakt blogerka amatérka. Na první fotce je snídaně z Panera Bread. Sendvič byl super, ale dost vedle jsem šlápla s výběrem kávy. Chtěla jsem vyzkoušet Pumpkin Pie Spice Latte a něco tak sladkého a nedobrého jsem fakt nečekala. Na druhé fotce je homemade papája s mořskými plody, mňam :-)





Surfování. Paddleboard.
Zákon schválnosti funguje vždy a všude a největší vlny byly na triatlon. Kdy taky jindy, že :-D Fotku přímo ze surfování taky žádnou nemám. Foukal dost silný vítr, takže vždy jeden z nás surfoval a druhý byl doma s dětmi a neměla jsem odvahu říct někomu cizímu, aby mě fotil v moři. 
Taky jsem si myslela, že na paddleboardu se člověk nemůže zranit. Pokud si koupíte levné pádlo, tak to jde. Vikimu se zlomilo v ruce a tím ulomeným koncem se říznul nad kolenem. Výsledkem byly tři stehy a zákaz vody na deset dní. 
Teď už je po vlnách a já jsem si udělala krásnou vyjížďku sama do zátoky. Bylo to úžasné, ticho, klid,  žádné otázky :-) 




Dětské hřiště.
Dětské hřiště musí být a tohle je fakt moc hezké.


Sportujeme.
Tady jeden večerní výběh. Je tady sice teplo, ale i tady je podzim a stmívá se dřív než v létě. A s klukama jezdíme na prolízačky na kole.



Chlapi chodí na ryby.
Fotka s úlovkem musí být :-)



A na závěr jeden splněný sen :-)
Já jsem chtěla růžovou jako má Barbie, ale tahle je taky nádherná a rychlá a prostě zvykla bych si ji řídit pořád :-D



To byly naše tři týdny na fotkách :-)

Mějte se krásně :-)

A.

pátek 9. října 2015

Na co myslím při běhání aneb můj těžký život se třemi muži

Chuť napsat tento článek o radostech života se třemi muži jsem měla už docela dlouho, ale včera ráno jsem četla článek na blogu u Barborky on the Run a přišla ta pověstná poslední kapka. V článku se psalo, jak by člověk měl hned udělat úkol, který netrvá déle než minutu nebo dvě. Neodkládat odpověď na krátký email a podobně. Strašně se mi to líbilo, tak si říkám, no jasně, napíšu komentář a hned použiju pravidlo z článku. Nebudu to odkládat. Jak myslíte, že to dopadlo? Přišel Viktorek, že má strašnou žízeň, tak jsem přestala psát a řekla mu, ať chvilku počká. A do toho přiběhl Peťula a táhl za sebou židličku, přes kterou vylezl na kuchyňskou linku. Sundala jsem Peťulu, udělala pití a ve víru dalších událostí jsem se k tomu už nedostala. Komentář jsem napsala až za tři hodiny! A byl úplně jiný, než jsem chtěla napsat původně :-D

Asi každý, kdo strávil nějaký delší čas s malými dětmi chápe, jak skvěle se něco plánuje. Největší jistota je, že s dětmi není nic jisté. Peťula většinou spí po obědě od půl jedné do dvou. Ale pokud se domluvím s kámoškou, že někde budeme ve tři, protože to už bude určitě vzhůru, můžu si být téměř jistá, že usne později a já budu mít co dělat, abychom to stihli. Samozřejmě ideální je situace, když kluci spí oba ve stejnou dobu. Někdy se to podaří, ale většinou spolupracují pěkně tak, aby náhodou matka neměla chvíli pro sebe. Peťulka usne dřív a Viktorek dlouho nemůže usnout nebo nespí vůbec. Posledních pár dní se mu pěkně podařilo zabavit mě čtením kocourka Damiána přesně na dobu, než se brácha vyspal a pak v klidu mohl usnout sám. Jsem zvědavá, jak tohle bude fungovat, až budeme mít děti tři :-D

Další kapitola jsou odchody z domu. Když už jsme nachystaní u dveří na odchod, Viktorek zahlásí, že ještě musí na záchod nebo se Peťula rovnou pokadí. Jeden, druhý nebo oba se polijou džusem nebo něco vysypou. Případně Peťula hodí klíče od auta do odpadkového koše nebo si otevře moji kabelku a celou ji vykramaří. Vyšší level je, že něco vytáhne a já si toho nevšimnu a pak to nemůžu najít. 

Peťulka je kaskadér a horolezec. Na prolízačkách ho obdivují ostatní rodiče, jak je šikovný. Dělá mi to dobře, neříkám, že ne :-) Doma vyleze všude a přeleze všechno, takže člověk musí být pořád ve střehu. A řve. Znáte strýčka Pepina z Postřižin? Tak něco na ten způsob. Raduje se nahlas. Zlobí se nahlas. Když na mě večer řve kakó!! (kakao), nemůžu se dočkat, až bude konečně spát. Jeho specialita je vstávat každé ráno v půl šesté, popusinkuje mě a začne řvát tam, tam! Když nereaguju, tahá mě za nohy nebo ruce dolů z postele. Když nereaguju ani na tohle, přinese mi do postele svoje i moje boty a řve tam! A teď se naučil přinést k botám i klíče od auta a řve brm, brm! Nějaké pomalé probouzení a vstávání nehrozí, hned od rána pěkně z ostra.

Společně s Viktorkem je jejich oblíbená hra, honit se s mečema po bytě. Navíc Peťula jako správný mladší brácha dělá všechno, co Viki. Například Viktorek je rád nahatý, takže se Peťula naučil vysléct a sundat si plínku. A Viki se o brášku stará. Doma se třeba několikrát stalo, že jsem strčila Peťulu do ohrádky, abych se oblíkla než půjdeme ven. Za chvíli přijdu zpátky do obýváku, oni oba sedí na jídelním stole, jí sušenky, které jsem měla v kabelce nachystané na cestu a Viktorek mi říká: "Peťulkovi se to mami vůbec nelíbilo, že je zavřený, tak jsem ho osvobodil." Občas (kecám, často) se zasním, že naše další dítě bude holčička, která si bude malovat, navlíkat korálky nebo dělat nějakou podobnou klidnou činnost. 

Viktorek se pořád ptá, což je samozřejmě fajn, ale začíná mít čím dál komplikovější otázky. Nejoblíbenější otázka posledních několika týdnů je Proč stvořili....? Mami, proč stvořili bakterie a bacily? Proč stvořili americký fotbal a nehrají ten náš? Proč stvořili krevety? Jak se jmenují části buňky? Kdy si požídíme toho brášku nebo sestřičku? Večer už mi z toho jde hlava kolem :-D 

To jsem si postěžovala na děti a teď je na řadě Viktor. Máme toho spoustu společného, ale celkem zásadně se rozcházíme ve třech věcech. Já ráda čtu. Viki radši počká, až knížku zfilmují. Čtení ho nebaví a připadá mu, že člověk tím stráví moc času. Když si sednu a začnu si číst, má pocit, že mi musí vymyslet nějakou lepší zábavu. Předevčírem mě takhle vyhnal surfovat. Nakonec jsem byla ráda, protože byly fakt super vlny, ale to, že mám týden rozečtenou jednu knížku a jsem v půlce, mě pěkně štve. Když jdu sportovat, tak mu to nevadí a je rád. Takže jsem dnes úplně vážně přemýšlela o tom, že půjdu běhat a někde před domem si schovám knížku a pak budu půl hodiny běhat a půl hodiny si číst. Jediný sport, ke kterému má trošku rozpačitý vztah je jóga. Mě jóga baví čím dál víc, ale Viki se bojí, že za chvíli začnu nosit batikované tričko a pěstovat bio zeleninu. Ani jedno zatím nehrozí :-) Další věc je, že jsem ráda sama, v tichu a píšu články na blog. Viki vždycky příjde, že jestli mi to netrvá moc dlouho, že mi chce ukázat nějaké surfovací video, že mi aspoň pustí hudbu, desetkrát se zeptá, o čem píšu a kdy už to budu mít, ať se můžeme dívat na film. Ano, pak mi to psaní trvá strašně dlouho, protože mě pokaždé vyruší a já se do toho nemůžu znovu dostat. A poslední věc je, že Viki je sova a já jsem ranní ptáče. Ale o tom možná někdy příště.

A pak se mi někdo může divit, že běhám. I když takové intervaly jsou pěkná makačka, tak proti domácímu nasazení, to je odpočinek :-)

pinterest.com

www.thingsweheart.com


Uf, pěkně jsem si postěžovala. Dnes byl totiž přesně jeden z těch dnů, kdy už jsem večer nevěděla, jestli mám brečet nebo se smát. Nakonec jsem napsala tento článek a teď si jdu dát půlhodinku jógy s Adriene :-) 

Mějte se hezky :-) A napište, že v tom nejsem sama. Děkuju :-D

Mateřské zdar :-)

A.