Fresh start I. - běžecké plány na rok 2016

V článku Běhám s Terkou I už jsem psala o motivaci a cílech pro letošní sezónu. Cílem je zrychlit na kratších tratích - 5 a 10km. Já sama si zatím neříkám nějaké konkrétní časy, které bych chtěla zaběhnout, ale když můj osobák na desítku je 44 minut, je jasné, k jaké hranici bych se chtěla co nejvíc přiblížit :-) Terka, která mi celý trénink připravuje, ty časy samozřejme ví, ale nestresuje mě tím. A já jsem za to ráda.

Spousta lidí se mi taky diví, proč běhám pětky, když už jsem uběhla maraton a proč radši nechci zkusit něco dlouhého jako třeba Beskydskou sedmičku. Na to je jednoduchá odpověď, baví mě to :-) Strašně mě lákají i překážky a třeba 3000m steeple chase, ale to nejsou cíle, spíš taková přání.

Tady je seznam hlavních závodů, které chci letos běžet. Asi jich nakonec bude o něco víc, ale tohle jsou pro mě ty nejdůležitější a to z různých důvodů. 

leden

23.1. Winter Run Ostrava, 4km. 

Běží se v našem ostravském Central Parku, moje domácí podmínky, tady nesmím chybět :-) Navíc to bude první závod po dlouhé době. 

únor

Nejspíš mi Terka najde nějaký přípravný závod někde kousek od nás. 

březen

20.3. Jarní desítka Kravaře

Nevím přesně proč, ale ten závod se mi líbí (i když jsem na něm nikdy nebyla :-D) a kdyby se mi hned tady podařilo zaběhnout dobrý čas, byla bych ráda :-)

duben 

16.4. Vinařský půlmaraton v Pardubicích

V Pardubicích jsem byla v životě jenom jednou a jsem zvědavá, jaké to bude. Vinařský půlmaraton se běží zároveň jako mistrovství České republiky v půlmaratonu, tak třeba zahlídnu ty nejlepší běžce.

květen 

28.5. Český běh žen Ostrava. 

Ještě nevím, jestli 5 nebo 10km. Proti minulým ročníkům bude nejspíš upravená trasa, tak jsem zvědavá a navíc jsem ambasadorka Českého běhu žen, takže se těším dvojnásob :-)

červen

11.6. Run Tour Olomouc 5 nebo 10km

Závod Run Tour jsem nikdy neběžela, ale startují tam vždy ti nejlepší, takže určitě výborná příležitost na zaběhnutí dobrého času, navíc v mém milovaném městě.

25.6. Olomoucký půlmaraton 

Podruhé v Olomouci. Olomoucký půlmaraton je nádherný, běží se nádherným městem (ano, jsem z Olomouce :-D) a závodem žije celé město. Pořád nechápu, že zrovna Olomoučáci si půlmaraton tak zamilovali a fandí tam tolik lidí. 

červenec

1.-3.7. Bělá Cup 2016

Plážovka, juchuu :-D Aha, počkat, to vlastně není běžecký závod :-D

srpen

Nevím

září 

Nevím.

říjen 

Siesta Key Sprint Triathlon

Triatlon byl super a moc ráda bych si to letos zopakovala. Projet se na silničce, zaplavat si v moři, to přezouvání, převlíkání.... aach :-) 

listopad 

6.11.2016 New York City Marathon

Prosím, prosím, ať to vyjde. Nebo když nevyjde, tak zvažuju běžet i pro charitu. Prostě je to dream race :-)

Tak to jsou mé běžecké plány na rok 2016. Jaké jsou ty vaše? S kým se kde potkám?

Mějte se krásně a běhání zdar :-)

A.

Ghost Run Bradenton

Ghost Run byl závod, na který jsem se moc těšila. Běžela jsem i minulý rok a moc se nám to všem líbilo, protože byla tam příjemná atmosféra malého závodu. Navíc je to Halloweenský závod, pro děti soutěž masek, je tam i kategorie běh s kočárkem a procházka se psy, pohoda. Navíc letos jsem tady chtěla vylepšit svůj osobák na 5km. Po pětce na Ostravském maratonu jsem si věřila, v tréninku mi to teď taky běhalo slušně. Bylo mi jasné, že budu muset běžet na hranici svých možností, proto se tomu  taky říká osobní rekord, že :-D a zároveň jsem věděla, že budu potřebovat i trochu podporu vnějších faktorů. Ať není moc horko a ať běžím ve skupince nebo aspoň ve dvojici s někým, ať je to prostě závod a hecuje mě to.

V sobotu v den závodu se nedělo nic zvláštního. Nebyla jsem nervózní, jenom jsem se těšila. Startovní čísla jsme vyzvednuli už v pátek, takže jsme jenom ve 14 nasedli do auta a odjeli do Bradentonu. Teploměr nám ukazoval 29 stupňů ve stínu, takže moje první přání nevyšlo :-D Viktorek byl v nejmladší kategorii a běžel 100m. Nejprve proběhla společná rozcvička pro všechny děti a pak jsme se vypravili na start. Až doteď byl v pohodě a říkal, jak se mu to líbí a těší se. Ale naráz začalo maminko já chci běžet s tebou, já se stydím, já se bojím, já nechci běžet. Nějak se mi ho povedlo přesvědčit, že v cíli dostane medaili, na všechny děti tam čeká pizza a že se nemusí ničeho bát, protože já poběžím kousek za ním a budu ho povzbuzovat. Tak jo, start, Viktorek začal pomaleji, ale postupně předbíhal, snažil se, fakt běžel krásně a já celá hrdá patnáct metrů za ním s ostatními rodiči. A pak když Viktorek všechny předběhl a dostal se na první místo, tak zhruba dvacet metrů před cílem uviděl Vikiho. Rozběhl se k němu, skočil mu do náruče a začal brečet. Úplně to stejné jsem udělala já, když jsme měli v jesličkách besídku pro rodiče. Měla jsem zpívat nějakou písničku, ale když jsem uviděla mamku, rozběhla jsem se k ní, rozbrečela se a zůstala jí sedět na klíně. Doběhla jsem ho, vzala jsem za ruku a tak jsme spolu doběhli do cíle. On pořád plakal, že běhání ho moc baví, ale chce běhat se mnou a ne sám. Bobeček náš malý, bylo mi ho tak líto. Naštěstí medaile v cíli to trošku spravila. 

Pak jsem se šla rozběhat a rozcvičit a chvíli před 16 jsme se řadili na startu. Malá čtyřletá holčička zazpívala americkou hymnu a odstartovali jsme. Hned od začátku se vpředu vytvořila skupinka šesti chlapů. Jeden z nich mi na startu říkal, že chce běžet kolem 19 minut, tak jsem se jich nesnažila držet, protože na mě byli moc rychlí. Vyběhli jsme z centra Bradentonu směrem k řece a běželo se mi výborně. 

Krásný výhled na řeku, zaparkované yachty, kousek dál dětské hřiště, skatepark, podél řeky na promenádě byla spousta rybářů, kteří nás povzbuzovali. Krása. První dva kilometry jsem běžela tempem, kterým jsem chtěla, ale začínalo mi být horko, vedro, šílené vedro. Vedoucí skupinka se mi čím dál víc vzdalovala a za mnou dlouho nikdo. Někde na obrátce na 2,5km mi bylo jasné, že dnes to bude hodně těžké, je vedro a běžím sama. Přesně to, co jsem nechtěla. Makám, snažím se, třetí kilometr je sice o trošku pomalejší, ale druhý jsem zase měla maličko rychlejší, tak to pořád vypadalo dobře. Začala jsem dobíhat dva odpadlíky z vedoucí skupiny, jeden z nich jak uviděl, že ho chce předběhnout ženská, chytil druhou mízu a zmizel. Druhý klučina se mě snažil držet, ale tomu jsem zase utekla já. Je mi strašné horko a napadají mě klasické myšlenky, proč já to dělám, proč se tady na promenádě radši neprocházím s kočárkem, proč se nekoupu v moři, já už chci být v cíli. Čtvrtý kilometr je pomalý a já se definitivně loučím s osobákem. Dobrovolníci kolem trasy mě povzbuzují great job, you are the first girl! Usmívám se, ale na nějaký great job se v tu chvíli vůbec necítím. Asi umřu vedrem. Jediné, na co jsem schopná myslet, je pivo v cíli. Protahuju krok a makám, kouknu na garminy a zjišťuju, že běžím nejpomaleji za celý závod :-D Nějakých pět set metrů před cílem mám těžké nohy a taky těžké ruce. Takový hodně divný pocit, že mám místo dlaní obrovské kamenné koule jako mají gormiti. Pak už zatáčím směrem do centra a čeká mě cílová rovinka. Znovu se snažím protáhnout krok a zrychlit, ať už jsem v cíli. Nemám sílu a navíc už ani vůli, protože vím, že můj vysněný čas už je dávno pryč a že jsem s velkým náskokem první. První, první!!! Juchůůů! Mám radost :-) Byl to boj, ale vítězství je nádherný pocit. 

V cíli na mě čekají mojí chlapi. Kluci mi skáčou kolem krku a jdeme na občerstvení. Mají pizzu, pivo, peanut butter and jelly bagel, sladkosti, pomeranče, banány. Dávám si všechno :-D Hlavně že jsem tady nedávno psala článek o hubnutí :-D Pamatuju si, že jsem říkala něco o tom, že si dám teď pauzu s běháním a budu jezdit na kole a plavat. Peťulka je ve svém živlu, chodí mezi lidma, mává na ně, směje se a hladí všechny psy. 

Mezitím dobíhají ostatní závodníci a moderátor ohlašuje, že začne soutěž masek. Na tu se Viktorek těší. Je oblečený za piráta, má pásku přes oko, na rameni má papouška, zlatý náhrdelník s lebkou a prsten s lebkou. Systém je jednoduchý, která maska bude mít největší aplaus, ta vyhraje. Tleskáme a křičíme s Vikim, ale nejsme jediní. Pirát má úspěch a Viktorek vítězí!!! Má z toho obrovskou radost, která se ještě znásobila, když zjistil, že vyhrál 50ti dolarovou poukázku do hračkářství :-D Po maskách už následuje vyhlášení výsledků závodu. Jdu si pro první cenu a k pamětní kachličce dostávám 100 dolarovou poukázku do běžeckého obchodu Fit2Run. Wau, taky moje radost je s poukázkou ještě větší :-D 

Cestou domů vládne v autě fajn nálada, Viktorek ve své dárkové tašce dostal plastové brouky a gumové hovno (fakt!), tak si s ním oba hrají, já mám radost a cesta hned nějak rychleji utíká. Přejeli jsme most k nám na ostrov a já naráz říkám: "Viki já, mám strašnou chuť se ještě proběhnout." Vysadil mě u zmrzlinárny z auta a já jsem se ještě necelé čtyři kilometry proběhla pohodovým tempem domů. Kluci mi běželi naproti jako kdyby mě neviděli týden a Viki se smál, že mi sice nevěřil, že si dám nějakou dlouhou pauzu od běhání, ale že to vydržím jenom dvě hodiny, teda nečekal :-D

Doma jsem pak zapnula počítač, jestli už jsou na internetu výsledky a u mého jména jsem našla čas 21:21. Cool. Tak jsem ten osobák přece jenom zaběhla :-) Sice jenom o 5 vteřin, ale je to zlepšení! Paráda, jdeme slavit :-)

Na výsledky můžete kouknout tady - výsledky.

Mějte se krásně :-)

A.

Siesta Key Triathlon 2015 in pictures

Včera se na stránkách závodu objevily fotky a my jsme s Vikim strávili asi půl večera jejich prohlížením. Pustili jsme si je na televizi a znovu jsme si prožili závod. Ale hlavně jsme u toho byli jako dva puberťáci: Jéé dívej, jaké má supr kolo! Toho si pamatuju, jak mě předjížděl. Viki, Viki, dívej, to je ta kočka, co jsem ti říkala, že krásně běžela. Aha, ona je to ta vítězka, no to se nedivím. Cože? Tenhle ještě nemá třicet let? Cože? To mi chceš říct, že takhle ženská vypadá v padesáti třech? Wau! Aáá, tady je to koťátko. Ta se povedla, no. Jůů, to je vtipný, jak si všichni v cíli nejdřív vypínají hodinky :-D A tady klučina dělá do cíle hvězdu! Alžběto, ty už máš ruce nad hlavou a ještě nejsi v cíli :-D 

Bylo to super, příští rok jedeme znovu :-)

Na všechny fotky se můžete podívat na těchto stránkách alanrphoto.com

Mějte se hezky :-)

A.

Siesta Key Triathlon 2015 - moje triatlonová premiéra

V minulém článku jsem psala, že jsme se společně s Vikim přihlásili na Siesta Key Triathlon a jak se na něj připravujeme. Je to sprint triatlon, což znamená 800m plavání, 20km na kole a 5km běh. A jak jsme to celé zvládli? 

Poslední týden před závodem nebyl ideální :-D Měla jsem pěkně vymyšlené, jak budeme ladit formu, ale víte jak to je, když člověk něco plánuje. První dva dny jsem byla psychicky úplně ko, takže jsem byla ráda, že funguju. Navíc mě bolely kolena a pravá čelist. Jsem jak stará babka, když jsem unavená, něco na mě leze nebo prostě nejsem ve své kůži, bolí mě stará zranění. Navíc se nám splnilo velké přání a zároveň nepřání - přišly vlny. Juchuu, můžeme surfovat! A na druhou stranu, do pytle, jak v těch vlnách budeme plavat! Ve středu už jsem byla celkem natěšená na běhání, tak jsem si dala takovou lehčí intervalovou pyramidu.  Celkem s rozběháním i vyklusáním to bylo jenom 6,5km, ale kolena mě začaly bolet fakt naplno.  Posledních pět set metrů už jsem se vlekla tak, že jsem pěkně zapadala mezi ostatní joggující babičky, co běhají v našem okolí. Jsem už měsíc bez Liborových masáží a cítím to :-( Ve čtvrtek ráno jsem se odhodlala k plavání, protože vlny neustupovaly a podle předpovědi měly být i v sobotu a potom jsem se šla projet na kole. Na závěr jenom krátké vyklusání a příjemné zjištění, že kolena už nebolí tolik. 

V pátek jsme načerpali spoustu informací od Pjuji, nejlepší rada byla, hlavně si to užijte, o nic nejde a je to přece zábava :-) A taky nám osvětlila některé termíny z propozic závodu jako například hooking.  Cože? Hákování? Však nejdeme hrát hokej, ne? Odpoledne jsme jeli vyzvednout startovní čísla. Jestli jsem někdy na běžeckém závodě měla pocit, že všichni vypadají jako lepší běžci a že tam nějak nepatřím, tady jsem si ten pocit mohla ještě vynásobit deseti :-D Ptali jsme se, kam připevnit které číslo a podobné věci. Na závěr jsme si šli koupit pásek kolem pasu, na který se připevňuje číslo a dostali jsme je oba zadarmo jako dárek, že když je to náš první závod a navíc jsme z Evropy. Exoti :-D 

V noci z pátku na sobotu jsme ani jeden moc nespali. Viki už měl za noc ten závod několikrát projetý. Mě se honili hlavou věci, co musím a naopak nesmím udělat. Nejdřív dát helmu na hlavu a pak až všechno ostatní, hlavně se nedotýkat kola, jinak mě můžou diskvalifikovat. Mít celou dobu zapnutou helmu, jinak mě můžou diskvalifikovat. Sice nikdy nejezdím s rozepnutou helmou, ale když jsme o tom tolikrát přečetli v pravidlech, tak co kdyby. Nenasednout na kolo hned v depu, ale až za čárou, která snímá chip.......

Samotný závod startoval v několika vlnách podle věkových kategorií. Viki byl hned v první vlně v 7:30, já tři minuty po něm. Na startu jsme však museli být o dost dřív, abychom si nachystali kola v depu, rozhodčí nám zkontrolovali helmu, stihli několikrát jít do toiky a tak. Z domu jsme vyjížděli v 6:00 a byla tma jako v pytli. Nevejdou se nám kola do auta, tak jsme jeli na start rovnou na kolech. Pěkně potmě, proti větru, povídali jsme si, že o nic nejde, že si jdeme jenom zaplavat na Siesta Beach. Ale byla ve mě malá dušička, jak to všechno zvládneme. Na startu to vypadalo jako na party, tma, hudba, spousta lidí, kteří se spolu zdravili. Jenom si nepřipíjeli vínem, ale ionťákama. Někteří závodníci vypadali fakt nabušeně, super kola, oblečky, svaly a tak. Dost jich vypadalo nenabušeně, ale kola a oblečky měli taky. Triatlonové mužské plavky jsou krásné na triatlonistech, když vidíte široká ramena, vyšvihané nohy a rýsují se břišní svaly. Ale bylo tam i pár takových, co vypadali jako by si oblíkli plavky z Rozmarného léta, což bylo spíš legrační. A spousta lidí řešilo, jaké jsou vlny v moři. Takže jsem nebyla jediný posera, který se toho bál. 

My jsme si nachystali kola, nechali si přilepit tetovačku s číslem, všechno si zvědavě prohlíželi. Já jsem se dostávala do závodní nálady, zbytky nervozity už byly dávno pryč. Viki se pomalu začínal probouzet, protože je typická sova a vstávat v půl šesté ráno je pro něj jako v noci.

Po sedmé jsme byli všichni nachystaní na pláži. Hlavní pořadatel si nás všechny svolal a oznámil, že kvůli bezpečnosti závodníků i pořadatelů se rozhodl plaveckou část zkrátit. Yes. Na jednu stranu mírné zklamání, protože jsem chtěla zvládnout celou vzdálenost, ale při pohledu na moře obrovská úleva :-) Jenom pro ilustraci, odpoledne jsme do těch vln šli surfovat. Mezitím už na vodu vyrazili dobrovolníci na kajacích a paddleboardech, kteří měli být rozestavění podél trasy. Houpali se na vlnách, padali do vody, celkem sranda :-D 

První vlna muži do 39 let v zelených čepičkách odstartovala, Viki mezi nimi. My ženy do 39 let v růžových čepičkách jsme šli hned po nich. Rozhodčí nám říkal, máme plavat kolem žluté bójky, ale plavejte směrem k zelené a ten silný proud vás tam stejně zanese. Ok, poslechla jsem a hned na začátek jsem si trochu nadplavala. Nějak se mi podařilo dostat přes příboj a plavala jsem rovnoběžně s pobřežím. Plavalo se mi překvapivě dobře a snažila jsem se myslet na všechno, co mi říkala v bazénu Petra - ostrý loket, pod vodou se vytáhnout z ramene, prsty pořád u sebe. Najednou se podívám a vlevo přede mnou skupinka čepic a vpravo na kajaku na mě kluk řev "wrong way, get to the buoy". Podívala jsem se pořádně a už jsem minula bójku, kolem které jsem měla plavat ke břehu. Sakra. Čekala jsem, že budu plavat nejhůř, takže to, že je někdo přede mnou mi nepřipadalo nijak divné. Zabrala jsem ze všech sil a celou skupinku jsem předplavala. Cože, to jako fakt? Asi neplavu úplně nejhůř. Vyběhla jsem z vody, otočila se a za mnou ve vodě ještě spousta ženských, ale i chlapů! Ty vole, já nejsem poslední, to není možné. 

Na pláži jsem proběhla přes měřící koberec a pak zhruba dvě stě metrů ke kolu. Nasadila jsem helmu, boty, rukavice, brýle a běžím s kolem až k čáře, kde mi řekli, že můžu nasednout. Nikdo mě nediskvalifikoval, takže asi dobrý. Hned na začátku jsem předjela jednu slečnu, pak chlapa, pak dalšího chlapa a dalšího. Proč jedou všichni tak pomalu, co se děje? První část okruhu jsme jeli po větru, tak jsem makala co to šlo, abych využila i ten vítr do zad a pořád jsem někoho předjížděla. Parádní pocit. Občas někdo na placatém kole (rozuměj triatlonovém speciálu) předjel mě a to jsem fakt ani nestačila mrknout a byl daleko přede mnou. Kousek před obrátkou jsme se do protisměru potkali s Vikim. Na obrátce jsem se napila a čekala mě ta horší část proti větru. Rychlost od teď byla nižší, to je jasné, cítila jsem stehna, ale pořád se mi jelo skvěle. Jenom jsem si říkala, Alžběto neblbni, zpomal, jsi v půlce a ještě tě čeká běh. Ale vteřinu na to, nic, blbost, žádné šetření sil, makej, jeď, trénovala jsi na maraton, někde se to musí projevit. Jelo se mi fakt dobře, bavilo mě to to. Nevím proč, ale myslela na to, jak Martina Sáblíková v rozhovoru říkala, že na cyklistický trénink má sluchátka a do nich jí trenér říká, jak má projíždět zatáčky. Že nemá brzdit, ale naopak šlapat. Ne, že bych to sama zkoušela, ale v každé zatáčce jsem si na to vzpomněla :-D 

každý měl na noze napsaný svůj věk

Druhé depo bylo jednodušší, dala jsem kolo na stojan, sundala helmu a rukavice a vyběhla jsem. Otočila jsem si číslo ze zad na břicho, zapnula garminy a hned na začátku se trochu napila vody na občerstvovačce. V tréninku pro mě byl přechod kolo - běh těžký. Měla jsem pocit, že běžím na cizích gumových nohách a přitom jsem běžela rychle. Teď jsem ten pocit neměla, ale zase mi to moc neběželo. Trasa vedla z depa na pláž, podél vody, po 2,5km obrátka a proti větru zpátky. Říkala jsem si, že tam poběžím tak nějak na pohodu kole 4:45/km a pak druhou půlku zkusím zrychlit. První část plánu jsem zvládla, ale to zrychlení už moc ne :-D Proti větru, v písku a s tím kolem a plaváním, co už jsem měla za sebou, mi to už nešlo. Čtvrtý kilometr jsem sice měla za 4:31, ale ten poslední kilometr už jsem se fakt intenzivně těšila do cíle. Předběhla jsem dost chlapů a myslím, že dvě ženy. Na pláži jsme se zase do protisměru potkali s Vikim, plácli jsme si a popřáli good luck do posledních jeho stovek metrů a mých kilometrů. Ještě asi pět set metrů před cílem jsem předběhla pár lidí, ale to už jsem se blížila na konec pláže. Tam stál Viki, tleskal a fandil. Posledních pár metrů, cílová brána, ruce nad hlavu, je to tam!!! 

Zvládla jsem to!!! Dostávám do ruky flašku s vodou a užívám si ten parádní pocit v cíli. V tom ke mě přibíhá Viki, sdělujeme si naše zážitky, že na tom kole to byla bomba a že nás předjížděli jenom na placatých kolech a Viki, že pár placatých i sám předjel :-D Jdeme se podívat na tabuli s výsledkama a Viki na mě křičí, zlato, ty jsi druhá!!! Juchuuu, huráá, to je nádhera, to není možný!!! Druhé překvapení je, že Viki není ve výsledcích. Chvíli hledám a zjišťuju, že je napsaný s mým příjmením v jiné kategorii. Pan časomíra se omlouvá, že si to špatně zadal do počítače, všechno opravuje a chvíli vtipkují, že koncovka "ova" jako patřící manželovi je moc hezký zvyk. Viki je čtvrtý ve své kategorii!!!

Já ze samé radosti dělám na trávníku hvězdy a stojky. Přesně jako malé dítě, když neví, jak ventilovat své emoce :-D Pak už jdeme k pozávodnímu rautu, který byl fakt úžasný. Škoda, že jsem na nic neměla chuť ani hlad. Ale čokoládovému zákusku s kávou jsem neodolala :-) Počkali jsme na vyhlášení vítězů, dostali medaile a trička, nasedli jsme zase na kolo jeli domů. Celou cestu jsme si povídali a bylo to prostě skvělé. A já už teď vím, že to rozhodně nebyl můj poslední triatlon :-)

Na výsledky závodu se můžete podívat tady.

a tohle vyhrané tričko už nikdy nesundám :-D

Mějte se krásně :-)

Triatlonu zdar :-)

A.

Běhej Lesy Bílá - doplněny fotky ze závodu

O seriálu Běhej Lesy jsem se dozvěděla začátkem června. Líbilo se mi, že se běží přírodou, přihlašovali se známí a navíc Bílá je kousek od nás. Sem tam se mě někdo zeptal nebo napsal, jestli poběžím a já pořád, že nevím a že spíš asi ne. Když mi potom Kam s dětmi.com nabídli jako odměnu za článek startovné zdarma, řekla jsem si, že je to znamení a že poběžím. Můj první závod v horách, juchuu, konečně si vyzkouším, jaké to je. Za poslední dobu jsem v tréninku naběhala poměrně dost kopců, tak to aspoň otestuju v závodě. 

V sobotu ráno moje předzávodní příprava spočívala v tom, že jsme s Anetou a Markem řešili, co si oblečeme. Protože to je přece nejdůležitější :-) Jinak to bylo dopoledne jako každé jiné, závod nezávod, nakoupit, uvařit oběd, postavit několik komínů z kostek a uplácat pár bábovek na písku. 

V půl jedné jsem vyzvedla Marka a jeli jsme směr Bílá, zašli jsme pro startovní čísla, pozdravili se se známými. Pak jsme měli předstartovní poradu s Anetou. Normálně jsme klábosili a smáli se u kafe, ale porada zní líp :-)

Pak už jsme se nachystali na start. Šla jsem do závodu s lehkými obavami kvůli tomu šílenému vedru a druhé nejvýstižnější slovo bude asi pokora. Je to závod v přírodě, v horách, nejdeme se proběhnout pět kilometrů po parku. Nevěděla jsem, jakým tempem běžet, co se mnou udělají výběhy a seběhy. Rozhodla jsem se běžet podle pocitu, uvidím, jak to půjde a podle toho zrychlím nebo zpomalím. Vybíhali jsme intervalově ve čtveřicích, nasedli na lanovku a teprve nahoře se nám začal počítat čas. 

Na lanovce foukal příjemný větřík a já už jsem se nemohla dočkat, až vyběhnu. Začátek hned lehce do kopce, mě se běželo dobře za 5:05 na prvním kilometru. Kolem mě probíhali rychlíci, pohoda. Běžela jsem si lesem, kde byl stín a fajn chládek (proti tomu horko dole), trasa taková vlnitá, chvíli do kopce, chvíli z kopce. Hlavně jsem myslela na to, jak mě na Lysé učil Honza běhat dolů a měla jsem radost, že už se tolik nebojím to pustit. Sice mě vždycky z kopce pár lidí předběhlo a tím lidí myslím chlapů :-) Na třetím kilometru občerstvovačka, jeden kelímek vody do pusy, druhý a třetí kelímek na hlavu, krása, nádhera :-) 

Až někam na zhruba šestý kilometr, kde nás čekal prudký sešup dolů a kde se naplno projevila moje neschopnost běhat z kopce. Jak ještě před chvílí jsem na sebe byla hrdá, že už se tolik nebojím a dolů opravdu celkem slušně běžím, tak tady mě začali předbíhat davy lidí a já místo toho, aby mě to nějak nakopnulo, jsem to absolutně nezvládla. Z toho strachu jsem nejspíš začala špatně dýchat nebo možná tím, jak jsem brzdila a nenechala nohy běžet rychleji, jsem chytila křeč do břišního svalu. Ne že by mi bylo blbě od žaludku, ale normální křeč, kdy jsem pravou část břicha měla napruženou jako strunu a nemohla pořádně běžet. Přešla jsem do chůze a snažila se to prodýchat, abych ten sval uvolnila. Ano, v místě, kde spousta lidí získala náskok a běžela jako o život, já jsem šla a ztratila tím veškerou šanci na nějaký slušný čas nebo umístění. Naštěstí na osmém kilometru byla občerstvovačka a rozprašovače s vodou. Vlezla jsem celá pod sprchu a zapomněla při tom na iphone v ledvince. Naštěstí ledvinka je nejspíš nepromokavá, protože přežil bez úhony (uf). Stála jsem pod tou sprchou, jak kdybych byla někde na koupališti, dýchala, pak jsem se napila vody a sval povolil. 

Rozběhla jsem se úplně v pohodě do kopce, předběhla pár lidí, užívala si cestu lesem a modlila se, ať už neběžíme z prudkého kopce. Na desátém kilometru další občerstvovačka, klasika kelímek do pusy, kelímek na hlavu a kousek melounu. Kousek za mnou doběhla slečna a ptala se, jak to vypadá dál. Jedna z organizátorek odpověděla, že teď je to tři kilometry z kopce a všichni se začali radovat. Já jsem si naopak říkala a sakra. Kecám, neřekla jsem si a sakra, ale něco o dost sprostějšího, protože nějakým a sakra bych si neulevila. Naštěstí to ale byl mírný kopec a zpevněná cesta. Ou yes, kilometr za 4:28 a další dva za 4:50, to je to, co mě baví, pěkně rovina, tempo pod 5 a předbíhat chlapy :-) 

Mírné rozčarování přišlo na kilometru, kde jsme zahnuli zpátky do lesa na kamínky. Nevadil mi les, ale to, že moje garminy ukazovaly 15.kilometr, ale cedule pořadatelů teprve 14. Bylo to divné, že téměř na metr přesně. Běžela jsem dál a čekala na další značku. Další občerstvovačka měla být na 17.kilometru a tam taky byla (podle garminu), cedule organizátorů říkala 16. U cedule stál krásný pořadatel a fandil, že fakt už jenom čtyři kilometry do cíle. Možná už jsem jenom dlouho na mateřské, ale fakt mi připadal moc hezký :-) 

Běželo se mi dobře, trošku jsem šetřila síly, protože jsem se šíleně bála, že na závěr budeme muset seběhnout sjezdovku, kterou jsme na začátku vyjeli lanovkou a věděla jsem, že by mi ten seběh zase zase vzal spoustu sil. Tak jsem si běžela lesem, věděla jsem, že dobrý čas je dávno v trapu a cítila jsem se jako největší lůzr, který ale běží krásnou přírodou.  A najednou u mostku stojí pořadatel a říká, makej, už jenom 600m. Aha, takže moje hodinky měly pravdu. Kdyby hned za tím mostkem nebyl prudký sešup, naštěstí jenom krátký, napálila bych to hned :-D Takhle jsem zase jako paní radová sešla dolů a objevila se přímo u lanovky (takže žádný seběh sjezdovky, jupí), oběhla kolečko po oválu a byla jsem v cíli. Cílový čas 1:57:57, celkově v ženách 10.místo a 6. v kategorii. V cíli jsem si naposledy polila hlavu vodou, vypila birell a čekala na známé, co byli ještě na trati.

A celkové dojmy ze závodu? Jsem ráda, že jsem se zúčastnila. Zázemí závodu super, občerstvení, úschovna, registrace, všechno podle mě perfektní. Na lanovce mě chlapi strašili, že mám s sebou málo pití, že ta moje mini lahvička mi nemůže stačit. Přinesla jsem ji celou plnou zpátky, protože mi bohatě stačilo pití na občerstvovačkách. Za to patří pořadatelům veliký palec nahoru, protože v takovém vedru to bylo fakt potřeba. Jenom mě trošku mrzel ten zmatek se značením kilometrů, ne že by to zádadně ovlivnilo můj výsledek, spíš pro pořádek. A možná by byly fajn medaile pro každého účastníka v cíli. Ale to je spíš drobnost :-)

A moje osobní dojmy. Musím říct, že závody na silnici mě v tuto chvíli baví víc. V cíli jsem včera byla ráda, že to mám za sebou, ale neměla jsem ze závodu "ten" pocit. Takže pro nejbližší budoucnost závody v horách odkládám. A to jsem si ještě před dvěma týdny říkala, jak mě láká běžet s Jitkou JUT (po včerejšku velké haha). Ale určitě to byla výborná zkušenost. Věděla jsem, že běhání v horách je jiné než na silnici a že to nebude lehké. Bála jsem se vedra, ale netušila jsem, jak moc mě dostanou seběhy.  A hlavně jsem znovu zjistila, jak velkou roli hraje při běhání hlava a jak moc nás vlastní hlava dokáže zradit. Na druhou stranu jsem na sebe pyšná, že jsem tu krizi dokázala zvládnout, že jsem to nezabalila a závod dokončila s relativně dobrým výsledkem. A taky jsem ráda, že jsem to odběhla na UCANu a cestou pila jenom vodu, takže energie jsem měla spoustu. 

Aneta běžela 10km. Byl to její úplně první závod a skončila celkově v ženách 13. Moc gratuluju! A Marek běžel 20km a dal to za 2:21.

Na výsledky se můžete podívat přímo na stránky Běhej Lesy a na fotky ze závodu tady.

A protože teď, když píšu tento článek, nemám ještě žádnou oficiální fotku ze závodu a já sama (ostuda největší) jsem nic nevyfotila, je článek zatím bez fotek a přidám je později :-)

a poslední cílová fotka se slušivou vytahanou kůží na břichu :-D

Olympijský běh Ostrava 2015

Včerejší Olympijský běh měl rekordní účast a pro mě to byla jedna velká společenská událost :-) Byla jsem po sobotním závodě (a pobíhání kolem dětí) docela unavená, ale těšila jsem se na všechny kamarády a známé. Na startu nás bylo hodně z Rungo, protože jsme náš pravidelný atletický trénink přesunuli z oválu na závod. 

V16h startoval dětský závod a mezi účastníky byly i házenkářky, mladší žačky TJ Sokol Poruba. Jsou to velice šikovné dívky ročník narození 2002-3 a jejich trenéři se z nich snaží vychovat budoucí členky interligového A týmu. V rámci zpestření tréninku si proto přišly vyzkoušet jinou sportovní disciplínu a běžely závod na 1km. Nejrychleji z nich zvládla kilometrovou trasu Tereza Figalová. Příkladem holkám šla především trenérka Petra Vavříková, která sama běžela závod na 5km. Trenéři Aleš a Honza poskytovali psychickou podporu a tvořili základní tábor :-)

holky před závodem

a po závodě

paní trenérka Vavřa s číslem 15 

V 18 potom odstartoval hlavní závod, kde si závodníci mohli vybrat, jestli poběží 5km nebo 10km. Startovalo se z parkoviště u baseballového stadionu Arrows a hned pěkně na začátek do kopce, kolem stavárny ke Globusu. Před Globusem jsme odbočili do lesoparku a přes Plesnou jsme se vraceli k Arrows. Podle mého názoru moc hezká trať a tím, že se běželo nejdřív do kopce, pak zase prudce dolů, kousek lesem a finiš zadním polem baseballového hřiště, rychle to ubíhalo. 

Já jsem byla původně přihlášená na 5km, ale potom jsem se díky internetovému hrdinství přehlásila na 10km. Musím říct, že jsem ráda, protože první okruh (prvních 5km) jsem se dostávala do tempa a teprve druhé kolo se mi běželo líp. Začátek jsem rozběhla hodně volně, bylo to, jak už jsem psala, do kopce a navíc jsme se na poměrně úzké cestě proplítali mezi sebou. Taky jsem vůbec neuměla odhadnout, jak budu schopná běžet po sobotním půlmaratonu. Nakonec jsem byla hodně mile překvapená sama sebou, běžela jsem v pohodě, lehce a na poslední kilometry mi zbylo spousta sil. Posledních asi padesát metrů se mnou běžel Viktorek a vedle trati fandili Viki s Peťulou. V žádném případě jsem neběžela tréninkovým tempem, ale k maximálnímu výkonu to mělo taky dost daleko, protože všechny morálně volní vlastnosti jsem vypotřebovala v sobotu v Olomouci :-) Já sama jsem  měla ze závodu dobrý pocit až do chvíle, než přišel Viktorek a řekl mi, že je smutný, že jsem běžela strašně pomalu a nedostala jsem medaili :-) Medaili ale dostala naše atletická trenérka Tereza, která si po skvělém výkonu a osobním rekordu z půlmaratonu v Olomouci šla volnějí zaběhnout Olympijský běh a stačilo to na třetí místo :-) 

Dámská část Rungo Ostrava, která se účastnila závodu. Na fotce chybím, protože Peťulovi připadalo zajímavější pojídat antuku a kameny než čekat na focení :-)

Peachky Lada, Vavřa a já aneb příprava na plážovku

společná fotka s Ludmilou, vítězkou soutěže o startovné 

Celkový dojem ze závodu mám výborný a zázemí bych označila jako children friendly. Bylo moc fajn, že se závod dobíhal na baseballovém hřišti, takže bylo kolem hodně prostoru pro diváky a fanoušky. Děti mohly pobíhat po trávě a vedle restaurace bylo navíc dětské hřiště s průlezkami a pískovištěm. Pro mě jako běhající mámu ideál :-)

Na kompletní výsledky se můžete podívat tady a reportáž ze závodu najdete na Bezvaběh.

Mattoni 1/2 maraton Olomouc

Sobota byla naprosto skvělý den :-) Odpoledne jsme šli kouknout do parku na Reggae v parku.  Akce se konala v Bezručových sadech a trasa půlmaratonu vedla kolem, takže jsme si na osmém kilometru mohli poslechnout reggae :-) Brácha tam měl žonglérské vystoupení a zároveň workshop pro děti, kde si mohli všichni pohrát s kužely, flower sticky, míčky nebo obručemi. Tady si neodpustím reklamu pro olomoucké maminky a jejich děti - Vojta pořádá žonglérský příměstský tábor, takže pokud hledáte zábavu pro své děti na srpen, neváhejte :-)

Někdy po čtvrté jsme šli na náměstí na start DM Rodinného běhu. Cestou jsme trochu zmokli, ale pak  udělaly se perfektní běžecké podmínky. V pět jsme vystartovali náš závod já, mamka, Viktorek a Peťula. Trasa byla trošku jiná než loni a podle mého názoru lepší. Střídavě kluci jeli v kočáru oba nebo jeden a druhý běžel nebo jsem je nesla a v pohodě jsme zvládli tříapůl kilometrovou trať. Do cíle jsme doběhla s oběma klukama za ruku. Velice příjemný pocit :-) Dostali jsme medaile a pití. V cíli mi Viki popřál štěstí do závodu a převzal si děti. Rychle jsme se rozloučili, aby ještě stihli autobus, který kvůli závodu jezdil jenom do čtvrt na sedm.

Já jsem se vydala na Dolní náměstí do zázemí pro závodníky. Měla jsem na sobě tričko a medaili z Rodinného běhu a security mě nechtěli pustit dovnitř s tím, že tam můžou jenom maratonci :-) Vylovila jsem z batůžku číslo a byla jsem vpuštěna. Hned kousek za branou jsme se potkali s Markem From Pub to Ironman, probrali jsme taktiku a naše plány na závod. Pak jsem zamířila do šatny. Vybaluju batůžek s oblečením na závod a zjišťuju, že svůj předzávodní banán jsem nechala v kočárku. No výborně, pěkně to začíná. Všichni kolem mají nachystané gely, speciální drinky, kompresní podkolenky a já nemám ani banán. No nevadí. Potkáváme se s Renčou z ostravského Runga. Pak už jenom píšu poslední zprávy na mobilu a posílám selfíčko Terce, aby věděla, co mám oblečeného až mě budou hledat v davu běžců. 

Odevzdala jsem batoh v úschovně, motám se chvíli po zázemí. Potkala jsem Martina z Runga a pak už jsem šla rovnou do koridoru G, odkud jsem startovala. Tam jsem potkala další dva Rungo běžce Davida a Georgise. Chvíli jsem tam s nimi stála, až se Georgis podíval na moje číslo a řekl mi, že stojím ve špatném koridoru a mám být o jeden vpředu. Tam už byli nachystaní vodiči na 1:40. Když jsem je uviděla, probudil se ve mě zase závodník a rozhodla jsem se, že to risknu a zkusím běžet s nimi. 

Hned po startu jsem se jich držela a hned od startu jsme se proplétali mezi pomalejšími běžci a hodně předbíhali. Nechápu, jak se tohle mohlo stát a musím říct, že mi to docela vadilo, protože ze začátku byla trať docela úzká a my jsme předbíhali spoustu lidí, kteří zcela evidentně neběželi tempem na 1:40. Běželo se mi dobře, ale pořád mi připadalo, že běžíme nějak rychleji. A taky, že jo. První tři kilometry jsme běželi kolem 4:30/km místo 4:44. Na čtvrtém kilometru mě doběhla naše atletická trenérka Terka, prohodily jsme pár slov a ona pak lehkým ladným krokem nejdříve předběhla mě a pak i vodiče. Zhruba v těchto místech jsem se rozhodla neběžet dál s vodiči a běžet sama trochu pomalejším tempem. 

Proběhli jsme kolem Envelopy a zamířili do centra. Všude kolem spousta lidí, kteří fandili, mávali, povzbuzovali. Nádhera. Někdy kolem sedmého kilometru jsme vběhli do parku a to byla teprve paráda. Fakt hromada povzbuzujících lidí, takže se mi běželo úplně lehce a samo. Plácala jsem si se všemi dětmi a měla radost z toho, jakou mají radost :-D Prostě střelená mamka, stýskalo se mi po vlastních dětech, tak jsem si plácala aspoň s cizími a měla úsměv od ucha k uchu :-) 

Pak už jsme se blížili k občerstvovačce na desátém kilometru a já jsem se těšila na banán. Tady jsem udělala zásadní chybu. Byla to občerstvovačka Nutrendu, takže neměli banány, ale slečna mi místo toho nabídla gel. A já si ho vzala. Kolem jednáctého kilometru mě předběhla skupinka lidí a já hned znejistěla, jestli jsem tolik zpomalila nebo co se stalo, ale po bližším zkoumání jsem zjistila, že to jsou čerství běžci ze štafet. Tempo jsem držela pořád stejné. Výborně. Před občerstvovačkou na třináctém kilometru jsem si dvakrát cucla gelu, zbytek zahodila, zapila ho vodou a běžela dál. Tady kluk vedle mě poznamenal, že v tuto dobu zrovna gazely probíhají cílem a my jsme teprve tady. Tento kilometr vedl takovým trochu hluchým místem bez diváků a mezi poli, ale mě to nevadilo, protože já jsem se strašně těšila, že za chvíli budeme v Černovíře a tam bude Viki s klukama, mamka a černovírská banda v čele s Ter. Za mostem všichni čekali :-) Poplácala jsem si s holkama, s Viktorkem a cizími dětmi a s obrovským nadšením běžela dál. 

Kousek za cedulí 14km mi začala trnout čelist, udělalo se mi strašně špatně a nevěděla jsem, jestli se pobliju, omdlím nebo obojí. Známé pocity z tréninků, kdy jsem testovala různé gely. Vážně nechápu, proč jsem si myslela, že to v závodě strávím nějak líp. Kráva blbá, mimochodem tohle označení jsem pro sebe ve zbytku závodu i dne použila ještě asi tak tisíckrát. Hodně jsem zpomalila, ať tam sebou fakt neseknu a v hlavě už mi naskakovalo, že fakt nechci ve výsledcích u svého jména vidět DNF. Rozhodně ne tady v Olomouci, vždyť běžím doma, na známé trati, v závodě, kde  mi fandilo spousta kamarádů a známých. Já jsem se na ten závod těšila tak dlouho. Prostě to zvládnu! Nějak jsem se protrápila k sedmnáctému kilometru s plnou hlavou výčitek, jak jsem blbá, co jsem to udělala a proklínala jsem střídavě ten zpropadený gel a sebe. 

Mezi sedmnáctým a osmnáctým kilometrem mě předběhlo docela dost lidí a já jsem měla chuť se rozbrečet a nebo zavolat Vikimu a pak se rozbrečet, že jsem tak blbá. Ještě že běhám bez mobilu :-D Modlila jsem se, ať mě hlavně nepředběhne vodič na 1:50, protože to by mě asi psychicko dodělalo úplně. Na osmnáctém kilometru jsem se podívala na hodinky a zjistila, že běžím teprve hodinu třicet a jsem tři kilometry před cílem. Cože??? Asi jsem zase tak strašně nezpomalila. Těch posledních pár kilometrů jsem vždy jenom slyšela pípnutí garminu, že mám za sebou další kilometr, ale nechtěla jsem ani vidět to lemří tempo. 

Ten pohled na čas, vědomí, že jsem takový kousek před cílem a taky to, že mě předběhlo tolik lidí, mě neuvěřitelně nakoplo. Tohleto teda ne, ženské mě předbíhat nebudou! Udělalo se mi trošku líp a já se rozhodla to napálit, co to půjde. Říkala jsem si, že se kdyžtak prostě pobliju, ale v žádném případě nechci doběhnout do cíle s pocitem, že mi ještě zbývají nějaké síly. Protáhla jsem krok, předbíhala jako o život a poslední kilometr jsem dala za 4:25. Finiš jsem si fakt užila a doběhla do cíle v čase 1:42:17.

V cíli jsem se zamotala do termo fólie, vzala si pití a chtělo se mi brečet, proč jsem tak blbá ( pokolikáté jsem si to už řekla). Zároveň jsem se snažila sama sebe přesvědčit, že ten čas je skvělý a kdyby mi někdo před závodem řekl, že to takhle zaběhnu, brala bych to všema deseti. Takhle ve mě převládalo mírné zklamání. V tomto rozpoložení jsem došla k úschovně, kde slečna dobrovolnice nemohla najít můj batoh. Bylo mi blbě a navíc bez věcí, ale už se mi aspoň nechtělo brečet, že jsem blbá. Tak jsem se chvíli protahovala a pak už doběhli Radim a Danča. Řekla jsem jim, co jsem udělala za blbost a trošku se mi ulevilo. Zase se protahuju a ve fólii už mi začíná být celkem zima. Slečna konečně našla můj batoh :-) Hurá :-) Dobíhá Barča, nadšená z osobáku. 

Převlíkám se a jdu do restaurace na večeři za Barčou Barborka On The Run. Seznámily jsme se online. Jak jinak v dnešní době, že :-) a dnes jsme se poprvé viděly naživo. A bylo to super :-) Bára je moc milá, moc jsem si ten večer s ní užila a doufám, že jsme se neviděly naposledy :-) 

Český běh žen 2015

Na Český běh žen v Ostravě mě přihlásil Viki a naše sousedka Leona, která pracuje v Karolině a závod pořádá. Mě se nějak nechtělo a neměla jsem nikoho na hlídání Peťulky, protože Viki a Viki budou pryč. Někdy od středy se ale ve mně pomalu probouzel závodník a já jsem se čím dál víc těšila :-) 

Dopoledne Peťula usíná, pokládám ho do kočáru a chystám se na závod. Už teď je strašné horko a náš teploměr ukazuje 29 stupňů ve stínu. Přichází první dilema - nemám co na sebe, klasika.  Tohle zná každá žena, ale překvapilo mě, že už to tak mám i s oblečením na běhání. Líbilo by se mi běžet ve volném bílém tílku. Dívám se do skříně a žádné takové nemám. Chvíli zvažuju i variantu, kterou navrhovala Barča na posledním Rungo atletickém tréninku. Běžet jenom ve sportovní podprsence. Při pohledu do zrcadla to zamítám. Jsem nervózní a začínám vyšilovat, že mi bude strašné vedro, že ten závod nezvládnu, že se mi šíleně stýská po obou Viktorech.... a hlavně doufám, že v běhání platí stejné pravidlo jako v házené - čím horší páteční trénink, tím lepší sobotní zápas, protože včerejší výběh me zrovna moc nepovzbudil. 

Oblíkám si model, kterému Viki říká triatlonistka. Je pravda, že se šiltovkou a v brýlích se i já cítím, jako kdybych se chystala na ironmana na Havaji a ne na 5 kilometrů v centru města. Volá Viki, že už jsou v letadle a že je všechno ok. Málem se rozbrečím do telefonu, že jsem na nervy z toho horka a ze všeho. Viki mě uklidňuje, že na Floridě jsem běžela v ještě větším vedru a dalo se to. Chvíli si povídáme a já se opravdu uklidňuju. Miluju svého muže za jeho klid, pochopení, podporu a za to, že mi věří. Balím věci pro Peťulu, pitíčko, přesnídávka, ovocná tyčinka, piškoty a kontroluju, jestli jsem nezapomněla startovní číslo. Svižnou chůzí s kočárkem vyrážíme do Karoliny. 

Cestou myslím na kamarády a známé, co dnes běží v Litovli Spartan Race. Je to bahno, ve kterém se závodníci plazí teplé nebo studené? Musím se někoho zeptat. Do Karoliny přicházíme před 11, obouvám si boty a převlíkám Peťulu, který se samozřejmě hned před domem probudil a teď je v plné síle :-) Běháme spolu mezi obchodama a já se u toho snažím trošku rozcvičit. Připadám si u toho srandovně. Chvíli protahuju lýtko a pak následuje sprint za chlapečkem a tak pořád dokola. V 11:45 předávám Peťulku Leoně na hlídání a slibuju, že poběžím rychle, ať jsem brzo zpátky :-) Potkala jsem se s kamarádkou Pavlou a společně jdeme na start. Pro ni je to první závod, tak jí držím pěsti a prodírám se dopředu ke startovní čáře. V davu jsem zahlídla pár známých, co se opravdu známe a pak holky z SK Černé plíce, které znám jenom z instagramu. Samozřejmě mi všichni připadají lepší a rychlejší. Klasika číslo dvě. 

Start! Jakub Kohák startovní pistolí zahajuje závod. Snažím se co nejdřív vyběhnout z tlačenice. Někdo mi loktem vypnul garminy. Naštěstí to po cca padesáti metrech zjiš'tuju a znovu je zapínám. Jsem na čtvrtém místě. Přede mnou dvě mladé gazely a slečna, co mám pocit, že přepálila začátek. Tu za chvíli předbíhám a držím se na třetím místě. Zhruba po kilometru a půl dobíhám jednu gazelu a k mému překvapení ji i předbíhám. Pozdější vítězka se mi čím dál víc vzdaluje. Podél trati fandí lidé, trať je dobře značená, běží se mi výborně. Běžím sama. Klasika číslo tři :-) U Imperialu je občerstvovačka. Nic nepiju, jenom mě slečna kropí vodou z hadice. Paráda. Pořád se mi běží dobře. Asi kilometr před cílem už je mi fakt strašné vedro a chci to mít za sebou. Zrovna v tomto místě nás čekal malý kopeček :-) Vyběhnu nahoru a vidím, že už jsem kousek před cílem. Nějakých zhruba pětset metrů. Protahuju krok a snažím se "sprintovat" Barča později tento úsek komentovala slovy: "Takový kousek od cíle už jsem věděla, že nechcípnu, tak jsem zrychlila." Cítila jsem to stejně :-D Do cíle jsem doběhla jako druhá v čase 21:26. Mám obrovskou radost, usmívám se na všechny strany a ochotně pózuju fotografovi :-) V cíli pak ještě společná fotka prvních tří žen (holky jsou asi o polovinu mladší a o polovinu hubenější než já), zdravím se s Barčou, která běží až desítku a jdu si najít svého chlapečka. 

V tuto chvíli se začínám cítit jako celebrita. Leona nás vede do své kanceláře. Sprchuju se, píšu Vikimu a čtu první smsky s gratulacemi (???). Svět je fakt rychlý :-D Potom pěkně do vipky na řízky a jdu na nákupy :-) Nové tílko na běhání a pár proteinových tyčinek. Potkala jsem svého bývalého učitele angličtiny Garyho a v radosti, že ho po dlouhé době vidím, jsem se zeptala, jestli taky běžel? :-D Říkal, že dnes fakt ne, ale že se uvidíme na půlmaratonu v Olomouci.

Něco po třetí hodině začíná vyhlášení výsledků. Nejdřív běh na 2,5km a potom už jsme na řadě my. Jakub Kohák s Alešem Juchelkou oznamují, že výsledky se budou vyhlašovat podle jednotlivých věkových kategorií. Na chvíli se raduju, že už se nebudu muset fotit s gazelama a připadat si jako jejich mamka. Začneme od nejmladší kategorie 6 - 34 let. Aha, radovala jsem se předčasně :-D 

Český běh žen 2015 byl moc hezký závod. Byla skvělá organizace, zázemí, trať. Jako příjemný bonus jsem vyhrála pěkné ceny - tílko, poukázky na masáž, kosmetiku a kadeřnictví a další. Dost se mi líbí nálepka I love Ova. Nalepím si ji na auto, ale radši až se vrátím z Olomouce :-D Moc jsem si to užila a jsem ráda, že jsem se nechala na závod přemluvit. Taky bylo velice příjemné běžet závod v Ostravě a mít to domů deset minut pěšky :-) A chtěla bych poděkovat Leoně za vyzvednutí startovního balíčku a za hlídání během závodu a Barče za hlídání při vyhlašování výsledků. 

Na oficiální výsledky závodu se můžete podívat tady a na fotografie tady