Sobota byla naprosto skvělý den :-) Odpoledne jsme šli kouknout do parku na
Reggae v parku. Akce se konala v Bezručových sadech a trasa půlmaratonu vedla kolem, takže jsme si na osmém kilometru mohli poslechnout reggae :-) Brácha tam měl žonglérské vystoupení a zároveň workshop pro děti, kde si mohli všichni pohrát s kužely, flower sticky, míčky nebo obručemi. Tady si neodpustím reklamu pro olomoucké maminky a jejich děti - Vojta pořádá žonglérský příměstský tábor, takže pokud hledáte zábavu pro své děti na srpen, neváhejte :-)
Někdy po čtvrté jsme šli na náměstí na start DM Rodinného běhu. Cestou jsme trochu zmokli, ale pak udělaly se perfektní běžecké podmínky. V pět jsme vystartovali náš závod já, mamka, Viktorek a Peťula. Trasa byla trošku jiná než loni a podle mého názoru lepší. Střídavě kluci jeli v kočáru oba nebo jeden a druhý běžel nebo jsem je nesla a v pohodě jsme zvládli tříapůl kilometrovou trať. Do cíle jsme doběhla s oběma klukama za ruku. Velice příjemný pocit :-) Dostali jsme medaile a pití. V cíli mi Viki popřál štěstí do závodu a převzal si děti. Rychle jsme se rozloučili, aby ještě stihli autobus, který kvůli závodu jezdil jenom do čtvrt na sedm.
Já jsem se vydala na Dolní náměstí do zázemí pro závodníky. Měla jsem na sobě tričko a medaili z Rodinného běhu a security mě nechtěli pustit dovnitř s tím, že tam můžou jenom maratonci :-) Vylovila jsem z batůžku číslo a byla jsem vpuštěna. Hned kousek za branou jsme se potkali s Markem
From Pub to Ironman, probrali jsme taktiku a naše plány na závod. Pak jsem zamířila do šatny. Vybaluju batůžek s oblečením na závod a zjišťuju, že svůj předzávodní banán jsem nechala v kočárku. No výborně, pěkně to začíná. Všichni kolem mají nachystané gely, speciální drinky, kompresní podkolenky a já nemám ani banán. No nevadí. Potkáváme se s Renčou z ostravského Runga. Pak už jenom píšu poslední zprávy na mobilu a posílám selfíčko Terce, aby věděla, co mám oblečeného až mě budou hledat v davu běžců.
Odevzdala jsem batoh v úschovně, motám se chvíli po zázemí. Potkala jsem Martina z Runga a pak už jsem šla rovnou do koridoru G, odkud jsem startovala. Tam jsem potkala další dva Rungo běžce Davida a Georgise. Chvíli jsem tam s nimi stála, až se Georgis podíval na moje číslo a řekl mi, že stojím ve špatném koridoru a mám být o jeden vpředu. Tam už byli nachystaní vodiči na 1:40. Když jsem je uviděla, probudil se ve mě zase závodník a rozhodla jsem se, že to risknu a zkusím běžet s nimi.
Hned po startu jsem se jich držela a hned od startu jsme se proplétali mezi pomalejšími běžci a hodně předbíhali. Nechápu, jak se tohle mohlo stát a musím říct, že mi to docela vadilo, protože ze začátku byla trať docela úzká a my jsme předbíhali spoustu lidí, kteří zcela evidentně neběželi tempem na 1:40. Běželo se mi dobře, ale pořád mi připadalo, že běžíme nějak rychleji. A taky, že jo. První tři kilometry jsme běželi kolem 4:30/km místo 4:44. Na čtvrtém kilometru mě doběhla naše atletická trenérka Terka, prohodily jsme pár slov a ona pak lehkým ladným krokem nejdříve předběhla mě a pak i vodiče. Zhruba v těchto místech jsem se rozhodla neběžet dál s vodiči a běžet sama trochu pomalejším tempem.
Proběhli jsme kolem Envelopy a zamířili do centra. Všude kolem spousta lidí, kteří fandili, mávali, povzbuzovali. Nádhera. Někdy kolem sedmého kilometru jsme vběhli do parku a to byla teprve paráda. Fakt hromada povzbuzujících lidí, takže se mi běželo úplně lehce a samo. Plácala jsem si se všemi dětmi a měla radost z toho, jakou mají radost :-D Prostě střelená mamka, stýskalo se mi po vlastních dětech, tak jsem si plácala aspoň s cizími a měla úsměv od ucha k uchu :-)
Pak už jsme se blížili k občerstvovačce na desátém kilometru a já jsem se těšila na banán. Tady jsem udělala zásadní chybu. Byla to občerstvovačka Nutrendu, takže neměli banány, ale slečna mi místo toho nabídla gel. A já si ho vzala. Kolem jednáctého kilometru mě předběhla skupinka lidí a já hned znejistěla, jestli jsem tolik zpomalila nebo co se stalo, ale po bližším zkoumání jsem zjistila, že to jsou čerství běžci ze štafet. Tempo jsem držela pořád stejné. Výborně. Před občerstvovačkou na třináctém kilometru jsem si dvakrát cucla gelu, zbytek zahodila, zapila ho vodou a běžela dál. Tady kluk vedle mě poznamenal, že v tuto dobu zrovna gazely probíhají cílem a my jsme teprve tady. Tento kilometr vedl takovým trochu hluchým místem bez diváků a mezi poli, ale mě to nevadilo, protože já jsem se strašně těšila, že za chvíli budeme v Černovíře a tam bude Viki s klukama, mamka a černovírská banda v čele s Ter. Za mostem všichni čekali :-) Poplácala jsem si s holkama, s Viktorkem a cizími dětmi a s obrovským nadšením běžela dál.
Kousek za cedulí 14km mi začala trnout čelist, udělalo se mi strašně špatně a nevěděla jsem, jestli se pobliju, omdlím nebo obojí. Známé pocity z tréninků, kdy jsem testovala různé gely. Vážně nechápu, proč jsem si myslela, že to v závodě strávím nějak líp. Kráva blbá, mimochodem tohle označení jsem pro sebe ve zbytku závodu i dne použila ještě asi tak tisíckrát. Hodně jsem zpomalila, ať tam sebou fakt neseknu a v hlavě už mi naskakovalo, že fakt nechci ve výsledcích u svého jména vidět DNF. Rozhodně ne tady v Olomouci, vždyť běžím doma, na známé trati, v závodě, kde mi fandilo spousta kamarádů a známých. Já jsem se na ten závod těšila tak dlouho. Prostě to zvládnu! Nějak jsem se protrápila k sedmnáctému kilometru s plnou hlavou výčitek, jak jsem blbá, co jsem to udělala a proklínala jsem střídavě ten zpropadený gel a sebe.
Mezi sedmnáctým a osmnáctým kilometrem mě předběhlo docela dost lidí a já jsem měla chuť se rozbrečet a nebo zavolat Vikimu a pak se rozbrečet, že jsem tak blbá. Ještě že běhám bez mobilu :-D Modlila jsem se, ať mě hlavně nepředběhne vodič na 1:50, protože to by mě asi psychicko dodělalo úplně. Na osmnáctém kilometru jsem se podívala na hodinky a zjistila, že běžím teprve hodinu třicet a jsem tři kilometry před cílem. Cože??? Asi jsem zase tak strašně nezpomalila. Těch posledních pár kilometrů jsem vždy jenom slyšela pípnutí garminu, že mám za sebou další kilometr, ale nechtěla jsem ani vidět to lemří tempo.
Ten pohled na čas, vědomí, že jsem takový kousek před cílem a taky to, že mě předběhlo tolik lidí, mě neuvěřitelně nakoplo. Tohleto teda ne, ženské mě předbíhat nebudou! Udělalo se mi trošku líp a já se rozhodla to napálit, co to půjde. Říkala jsem si, že se kdyžtak prostě pobliju, ale v žádném případě nechci doběhnout do cíle s pocitem, že mi ještě zbývají nějaké síly. Protáhla jsem krok, předbíhala jako o život a poslední kilometr jsem dala za 4:25. Finiš jsem si fakt užila a doběhla do cíle v čase 1:42:17.
V cíli jsem se zamotala do termo fólie, vzala si pití a chtělo se mi brečet, proč jsem tak blbá ( pokolikáté jsem si to už řekla). Zároveň jsem se snažila sama sebe přesvědčit, že ten čas je skvělý a kdyby mi někdo před závodem řekl, že to takhle zaběhnu, brala bych to všema deseti. Takhle ve mě převládalo mírné zklamání. V tomto rozpoložení jsem došla k úschovně, kde slečna dobrovolnice nemohla najít můj batoh. Bylo mi blbě a navíc bez věcí, ale už se mi aspoň nechtělo brečet, že jsem blbá. Tak jsem se chvíli protahovala a pak už doběhli Radim a Danča. Řekla jsem jim, co jsem udělala za blbost a trošku se mi ulevilo. Zase se protahuju a ve fólii už mi začíná být celkem zima. Slečna konečně našla můj batoh :-) Hurá :-) Dobíhá Barča, nadšená z osobáku.
Převlíkám se a jdu do restaurace na večeři za Barčou
Barborka On The Run. Seznámily jsme se online. Jak jinak v dnešní době, že :-) a dnes jsme se poprvé viděly naživo. A bylo to super :-) Bára je moc milá, moc jsem si ten večer s ní užila a doufám, že jsme se neviděly naposledy :-)
