pondělí 31. srpna 2015

Relax needed!!! Aneb tréninkový deník z druhé půlky srpna

V minulém tréninkovém deníku jsem psala o tom, že jsem se rozhodla neběžet Ostravský maraton. Myslím, že to rozhodnutí přišlo právě včas, protože tělo mi začalo dávat jasné signály, že je čas zvolnit a že všechno běhání, starání se o kluky a večné cestování přestávám zvládat. Nařídila jsem si tedy odpočinkový týden. O víkendu jsem navíc chytila nějakou střevní virózu, takže jsem se snažila hodně odpočívat a spát. Z odpočinkového týdne se nakonec stalo odpočinkových skoro čtrnáct dnů a myslím, že to bylo přesně to, co jsem potřebovala :-) Hodně jsem odpočívala, začala jsem si plnit dlouhodobý sen, že se naučím pořádně plavat a hlavně mám teď zase obrovskou chuť do běhání :-)


Takže tady je shrnutí, jak jsem běhala a cvičila:

úterý 18.srpna - Insanity
Cvičení doma u počítače se Shaunem T. Bála jsem se, že to bude úplné psycho a nezvládnu to, ale nakonec to nebylo tak strašné. Viktorek navíc hopsal vedle mě, tak nám to celkem utíkalo.

středa 19.srpna - volno

čtvrtek 20.srpna - 5km běh
Ráno jsem venčila Ramona a dali jsme si spolu 1,5km na rozběhání Černovírským lesem, pak 8x100m s meziklusem a 1km na vyklusání.



pátek 21.srpna - 5km běh
Doma v Ostravě okruh parkem kolem řeky, 1km rozběhání, běžecká abeceda, 6x200m, vyklusání.

sobota 22.srpna - volno

neděle 23.srpna - volno

pondělí 24.srpna - volno

úterý 25.srpna - 5km běh
Volným tempem klasický okruh přes Komenského sady.

středa 26.srpna - odpoledne Insanity + večer jóga
Znovu cvičení doma u počítače se Shaunem. No nebaví mě to. Donutila jsem se, protože posilovat je potřeba, ale nějaký hezký pocit ze cvičení mi to nepřineslo. 
Naopak večerní jóga mě bavila moc. Cvičím Yoga with Adriane na youtube. Normálně jógu do tréninkového deníku nepíšu, ale dnes jsem si dala rovnou dvě lekce po sobě, tak jsem si řekla, že už se to počítá :-)

čtvrtek 27.srpna - 10km na bruslích
Ráno jsem byla na masáži. Miluju masáže a nechápu, jak někdo může běhat a cvičit a nechodit na Chtěla jsem si zase večer zacvičit jógu, ale Viki mě vyhnal do parku, že už prý začínám být dost protivná. Ať se proběhnu, projedu na bruslích nebo něco :-D Tak jsem vzala brusle a byla to paráda. Jenom jsem trošku spletla garminy, protože mi na konci gratulovaly k nejrychleji uběhnutým deseti kilometrům :-)
Dnes se mi zase potvrdilo, že z toho domácího cvičení (v tomto případě Insanity) jsem sice unavená, bolí mě svaly, ale chybí mi ten správný příjemný pocit, který se spolehlivě dostaví po běhání, plavání, spinningu nebo chození po horách.

pátek 28.srpna - 5km běh
Dnes se stalo přesně to, v co jsem po masáži a odpočinku doufala. Běželo se mi výborně, lehce, rychle. Střídala jsem 500m tempem kolem 4min/km a 500m volně tempem něco přes 5min/km. Skvělý pocit :-)

sobota 29.srpna - plavání
Plavecké rande s Vikim a trenérkou plavání. Viki už má v plavání přede mnou asi roční náskok, ale pro mě to byl první opravdický trénink. Super, paráda, bomba :-) Jenom si fakt musím koupit jednodílné plavky :-D a čepici a jiné brýle :-D



neděle 30.srpna - volno

pondělí 31.srpna - ráno plavání, po obědě běh 5km volně
Ráno jsme měli s Vikim zase společný trénink s trenérkou a bylo to zase super. Je skvělé sportovat společně a plnit si sen, že se naučíme dobře plavat. Navíc jako začátečníci děláme rychlé pokroky, což je velice příjemné :-)




Mějte se hezky :-)
A.

úterý 25. srpna 2015

Jak jsem zhubla a začala běhat po porodu - část 1.

Téma hubnutí a běhání po porodu se asi díky názvu blogu nabízelo už dávno, ale popravdě musím říct, že mě to dřív vůbec nenapadlo. Měla jsem pocit, že článků na tohle téma už bylo napsáno spousta a že nemám nic nového nebo zajímavého, čím bych přispěla. Vzhledem k tomu, že už jsem ale dotaz "Jak jsi zhubla a začala běhat po porodu?" dostala mockrát a několikrát jsem na něj odpovídala i vám, čtenářkám, rozhodla jsem se podělit o své zkušenosti veřejně :-) Není to návod. Je to článek o tom, jak jsem to dělala já.

Oba kluci se narodili přirozeně, takže nemám zkušenost s tím, jak cvičit nebo běhat po císařském řezu.

Dva porody, dva nové začátky :-) Po každém porodu byl návrat mezi sportující lidi jiný, takže to rozdělím.

Viktorek


S Viktorkem jsem během těhotenství přibrala 25kg. Čtete správně. Bylo to strašné. V údajně nejkrásnějším období v životě ženy jsem připomínala velrybu a Viki mi velice něžně říkal hrochu. Samozřejmě jsem si představovala, že budu vypadat jako modelky v časopisech. Budu mít malé bříško, takže si jenom koupím větší velikost džínů a budu nosit volnější trička. Odsuzovala jsem ženy, které hodně přiberou, protože mě se to přece nemůže stát. Já nebudu ležet doma na gauči a cpát se čokoládou. Haha. Doma jsem sice neležela, čokoládou se nepřejídala, ale přibírala jsem šílenou rychlostí. Než jsem otěhotněla, byla jsem zvyklá každý den trénovat a dvakrát v týdnu jít ještě před prací běhat nebo na spinning, takže i v těhotenství jsem se snažila hodně sportovat. Chodila jsem jednou týdně na spinning, jednou týdně na gravid jógu a zhruba dvakrát týdně plavat. Běhala jsem někdy do dvacátého týdne. A stejně jsem vypadala jako velryba. Poslední čtyři týdny už se mi ani nechtělo chodit nikam mezi lidi a odpovídat na otázky typu, jestli čekám dvojčata nebo jak dlouho už přenáším. Tři týdny před porodem jsme byli u fotografa, ať máme vzpomínku. Celá natěšená jsem si domů přinesla cédéčko s fotkami a pak jsem se u počítače rozbrečela, protože ten tlusťoch s celulitidou přece nemůžu být já :-)

Po porodu jsem si zase dělala naděje, že to budu mít stejně jako maminky celebrity "kojím a běhám kolem miminka a hubnutí jde úplně samo." Tady se směju podruhé, protože já jsem musela běhat nejen kolem miminka, ale hlavně po parku a po hřišti, jinak bych se těch kil nezbavila. Skvělé bylo, že jsem hned v porodnici nechala 11kg. Doma jsem se snažila jíst pravidelně a zdravě a chodila jsem na procházky s kočárkem. Kojila jsem. Cvičila jsem cviky na zpevnění pánevního dna. A pomalu jsem přecházela do rychlé chůze, pomalého a rychlejšího běhu. Běhala jsem s normálním kočárkem a byla trošku za exota, protože před více než čtyřmi lety neběhalo ani zdaleka tolik lidí jako teď. Tehdy jsem taky dost jezdila na bruslích. 

Po šestinedělí jsem začala trénovat normálně s holkama házenou. Ze začátku v posilovně s kondičním trenérem, kdy jsem většinu cviků dělala stejně jenom s menšími váhami. Většinou to bylo tak, že dopoledne jsme měli kondiční trénink nebo jsem šla sama běhat a odpoledne házenou. Bolelo to, ale motivace byla jasná - být co nejdřív zpátky na hřišti. Nejhorší pro mě bylo získat zpátky sílu. Běhání se lepšilo o dost rychleji. První zápas jsem hrála, když byly Viktorkovi čtyři měsíce, ale cesta k původní formě byla ještě o dost delší. Svou původní předtěhotenskou váhu 65kg jsem měla zpátky, když bylo Viktorkovi půl roku.

leden 2011


únor 2012


červenec 2012


Peťula

Druhé těhotenství už jsem věděla, do čeho jdu :-) Nebude ze mě modelka, ale hroch. Neměla jsem už tolik času na sportování, ale hodně jsem se hlídala v jídle. Běhala jsem zase do dvacátého týdne a chodila jsem plavat. Ještě v půlce těhotenství to vypadalo, že půjdu do porodnice s nějakou rozumnou váhou, ale bohužel. Přibrala jsem 20kg. Velký rozdíl byl v tom, že jsem se až do posledního dne cítila výborně a nějakým zázrakem mi to slušelo. Neměla jsem oteklé nohy ani mě tak strašně nesvědila kůže jako poprvé.

Tentokrát jsem sice přibrala míň, ale taky jsem míň nechala v porodnici a domů jsem se vrátila se stejnou váhou jako poprvé - 79kg. Znovu mě čekalo hubnutí 14kg, abych se dostala na původní váhu. Po druhém porodu už jsem věděla, že házenou hrát nebudu, ale motivací bylo uběhnout půlmaraton. Peťulka se narodil na konci března a můj sen/plán bylo běžet půlmaraton na konci září.

Koncem šestinedělí jsem začala cvičit s Jillian Michaels. To mě moc nebavilo, ale brala jsem to jako nutnost - zpevnit břicho a záda, ať můžu začít běhat. Zase jsem se snažila jíst pravidelně a zdravě, ale prohřešky tam byly celkem velké :-D Rozhodně se u mě nekonala nějaká úžasná proměna "před a po" cvičení s Jill. 

Běh (nebo teda ze začátku spíš parodie na běh) byl ze začátku fakt krátký, třeba jenom 2,5km. Nijak jsem to nehrotila. Snažila jsem se zpevňovat svaly a pomalu čas běhání. Ze začátku jsem se nesnažila o rychlost, ale o délu běhu. To je důležité a spousta lidí se tím neřídí. Prostě je lepší uběhnout hodně pomalu 30 minut v kuse než přepálit kilometr a pak se na to vykašlat. Zní to divně, ale opravdu člověk potřebuje nejdřív běhat pomalu a naběhat kilometry a to zrychlení potom postupně přijde. Píšou to všude a fakt to funguje. 

Já jsem přes léto měla úplně jednoduchý tréninkový plán - běhat dvakrát až třikrát v týdnu kratší trasu (5-7km) a o víkendu běžet něco delšího. Někdy se mi povedlo vyběhnout víckrát někdy míň podle toho, jak byl Viki doma a hlídal. Někdy jsem Peťulu měla v šátku a Vikiho v kočáru a šla jsem se s nimi aspoň projít. Ideální trénink to nebyl, ale mě to vyhovovalo, protože jsem po letech striktních tréninků v házené nemusela být ničím svázaná. 
Jedla jsem v tu dobu stejně jako než jsem otěhotněla - pravidelně, celkem zdravě, hodně zeleniny a ovoce. Kojila jsem. 
Půlmaraton jsem běžela, když bylo Peťulkovi přesně půl roku. Vážila jsem 67kg a uběhla jsem to za 2:01.








v cíli půlmaratonu - 27.září 2014

srpen 2015




Pokračování v příštím článku :-)

Mějte se krásně a běhání zdar :-)
A.


pátek 21. srpna 2015

Love of my life

Boy: Now I've had the time of my life
No I never felt like this before
Yes I swear it's the truth
and I owe it all to you

Girl: 'Cause I've had the time of my life
and I owe it all to you

Boy: I've been waiting for so long
Now I've finally found someone
To stand by me


Přesně tato písnička z Hříšného tance nám hrála na svatbě. Jasně, je to slaďák, ale pro mě je to romantika a můj skvělý muž udělal všechno, abych se v tento den cítila jako nejmilovanější princezna a Time of my life povolil :-) A dnes už je to 5 let! Krásných společných 5 let :-) Děkuji :-)

Nebyla to láska na první pohled, ale tak od našeho třetího setkání jsem si zkoušela psát své jméno s Vikiho příjmením. Naše cesta k sobě byla hodně dlouhá a složitá a já jsem moc ráda, že to byla cesta se šťastným koncem a že jsem neposlouchala, když mi někdo říkal, že se k sobě nehodíme, že spolu stejně nevydržíme a že mám Vikiho konečně pustit z hlavy. A hlavně děkuju svým kamarádkám, že mě v tu dobu nezabily, ale naopak se mnou dokázaly sedět u vína, všechno pořád dokola poslouchat a  vybírat se mnou sexy outfity. 










čtvrtek 20. srpna 2015

Prokopské údolí - skvělé místo pro běžce i pro děti

V jednom z předchozích článků jsem slibovala, že hned jak skončí tropy, napíšu o Prokopském údolí. Tak je to tady :-) 

Prokopské údolí patří poslední dobou k mým top místům v Praze. Ano, je trošku divné, že v Praze, kde je tolik divadel, krásných kaváren, restaurací a ostatních lákadel, se mým oblíbeným místem stane les. Bohužel kluky zatím romantické procházky centrem moc nebaví a nejvíc času tedy trávíme na dětských hřištích a v parcích. Prokopské údolí je pro nás úplný ideál :-) A navíc se tam parádně běhá. Můžete běžet po asfaltu z Hlubočep až do Jinonic, vyběhnout si pár kopců lesem nebo to různě kombinovat. 

Doporučuji vyrazit z Hlubočep a zase se do Hlubočep vrátit. Šli jsme to i z druhé strany, ale takhle mi to připadá lepší. Prokopským údolím totiž protéká Dalejský potok a cesta vede podél něj, takže do Klukovic půjdete mírně do kopce. Tam si děti pohrají na hřišti a cesta zpátky je zase mírně z kopce, což Viktorek na kole velice ocenil :-) Peťula střídavě jel v kočárku, sám šel nebo jsem ho nesla. Z Hlubočep do Klukovic je to zhruba 2,5km, podle toho, kde se vám podaří zaparkovat a jak daleko dojdete. My jsme celkem ušli 5km. Byl to přesně den, kdy jsem byla nadšená, že jsme s klukama na tak hezkém místě a že jsme si to užili, ale taky totálně vyřízená. Když se mě večer Viki zeptal, jestli si nechci jít zaběhat, myslela jsem, že si ze mě dělá srandu :-D

První atrakcí je krmení koz a vypadalo to, že tady zůstaneme celou dobu. Vedle ohrady s kozami jsou dřevěná zvířata - prolízačky. Nejlepší časy už mají za sebou, ale dětem (nejen mým) se to líbilo.




Zhruba po jednom kilometru narazíte na první dětské hřiště. Je to klasická sestava - dvě houpačky a klouzačka. Vedle je ještě samostatná houpačka, kladina a dřevěný vláček, který jsem nevyfotila. 




Po dalším cca kilometru natrefíte na cvičební hřiště pro dospělé. Tady se klukům líbilo moc a Viktorek hned běhal a snažil se skákat (spíš přelízat) přes překážky. 






V Klukovicích je potom to nejlepší hřiště :-)

















Tak co? Nalákala jsem vás? :-)

Mějte se hezky :-)

A.






























pondělí 17. srpna 2015

Běhat daleko nebo rychle? Tréninkový deník z první půlky srpna a jedno velké rozhodnutí


2.srpna - 7,5km
Běžela jsem v Olomouci a zkusila si zaběhnout nejrychlejší míli. Dala jsem ji za 6:11 a běžet takhle rychle sama po cyklostezce bylo celkem náročné. Myslím, že v závodě bych to zvládla líp (rychleji) :-)

4.srpna - 8km
Poprvé jsem na sobě měla kompresní podkolenky a byl to příjemný pocit. Cítila jsem se rychlejší, krásnější, štíhlejší :-D Běžela jsem fartlek přes centrum Olomouce, některé úseky přesně kopírovaly trasu půlmaratonu a pozitivní vzpomínky se mi honily hlavou tam a zpátky. Běželo se mi dobře a rychle! Jsem asi jediný blázen, který si jde tempo zaběhat do města na kočičí hlavy, ale fakt jenom představa všech těch lidí, kteří fandili při závodě mě hnala dopředu a bylo to super.

5.srpna - 16,5km
Parádní delší běh s Anetou povídacím tempem. Krása :-)

8.srpna - 20km
Závod Běhej Lesy Bílá. O závodu jsem psala samostatný článek.

12.srpna - 8km
Posilování doma, pak volný běh přes Komenského sady a na závěr schody.

13.srpna - 10km
Měla jsem v plánu běžet celých deset kilometrů volně, ale pak mi to nedalo a druhých pět kilometrů jsem proložila čím jiným než schodama. Kolem Ostravice v parku je těch schodišť několik, tak jsem si každé vyběhla nebo vyskákala třikrát. Au, au :-) Po dlouhé době jsem běžela s hudbou.

14.srpna - 30km
Druhý (a poslední) třicetikilometrový běh v rámci přípravy na maraton. Dala jsem si nějdřív dvě kolečka v parku a kolem Ostravice a pak jsem měla jasný cíl - bazén u Vikiho rodičů. Prvních deset kilometrů pohoda a pak začalo trápení. Výsledkem bylo 30km s průměrným tempem 6:37/km a to je jogging, který mě tak úplně nebaví. Jenom pro představu, ta cesta je po rovině  s jedním kopcem. 

Nedělo se nic zajímavého, nikoho jsem nepotkala, všechno mě bolelo po tom posilování a schodech. Několikrát jsem si říkala, že se na to vykašlu, na celý maraton. Litovala jsem, že jsem se jeden večer jako internetový hrdina vůbec přihlásila. Proč jsem holkám řekla, že s nimi nepoběžím štafetu? Proč radši nechodím na aerobik? Kašlu na blog, kašlu na běhání, přejmenuju blog na Pleť mami pleť... Poslední čtyři kilometry jsem řešila zásadní otázku, jestli mám větší chuť na birell nebo na colu. Rozhodla jsem se pro birell, přiběhla jsem do vietnamské samošky a měli jenom colu, birell ne. Všechno špatně :-D Po doběhu jsem na sebe byla hrdá, jakou mám vůli, že jsem to doběhla a tak, ale zároveň se ve mě něco zlomilo a najednou jsem nevěděla, jestli ten maraton vůbec chci běžet. První jsem si říkala, že jsem jenom unavená, že se vyspím a bude to zase v pohodě. Ale nebylo.

Celý víkend jsem přemýšlela, jestli maraton běžet, jestli na to mám sílu, zvažovala pro a proti. V neděli večer jsem všechny své důvody řekla Vikimu a ptala se, co si o tom, myslí on.  Měli jsme na ten rozhovor dost času v autě mezi Olomoucí a Prahou a nakonec jsem se rozhodla Ostravský maraton neběžet. 

Ano, první pocit byl, že jsem lůzr, neumím se hecnout, překonávat překážky, jsem měkká. V době instagramu a facebooku, kde na vás vyskakují citáty jako never give up, stay strong, překonej své limity a spousta dalších, není vůbec těžké tomuto pocitu podlehnout. Ale na druhou stranu letos jsem si splnila dva běžecké sny - Pražský maraton a Olomoucký půlmaraton a myslím si, že jsem toho letos zvládla dost a nemusím mít výčitky svědomí, že bych nemakala nebo byla líná. 

No a k tomu včerejšímu rozhodování.  Co všechno jsem zvažovala?

By by to můj druhý maraton, takže jsem do tréninku nešla s tím, že chci hlavně dokončit, ale chtěla jsem na něm zaběhnout minimálně stejný výsledek jako v Praze. Spíš samozřejmě lepší :-D To je náročné, vím, že by mě to hodně vyčerpalo a především psychického vypětí mám víc než dost a nejsem si jistá, že bych to zvládla. 

Po Ostravském půlmaratonu minulý rok jsem byla rozhodnutá ten závod znovu neběžet. Nelíbila se mi trať a téměř žádná divácká kulisa. Letos je sice trasa jiná, ale pochybuju, že počet diváků nějak dramaticky vzroste. V Praze i v Olomouci mi diváci hrozně moc pomohli. 

Poslední důvod, proč neběžet je, že jsem se konečně rozhodla a chci se soustředit na kratší a rychlejší vzdálenosti. Baví mě běhat intervaly a sprinty. Podle zkušenějších běžců jsem schopná běhat rychle a ještě se zlepšovat. Navíc cítím, jak s věkem a každým dítětem ztrácím rychlost, tak mi přijde škoda nevyužít toho, že teď ještě můžu běhat rychle. Na maraton a ultra můžu přejít kdykoliv později. 

Jsem ráda, že jsem si v tom běhání udělala trošku pořádek, protože mě láká všechno od 1500m na dráze po ultramaraton v horách a to je celkem schizofrenní :-D Takže teď v nejbližší době budu trénovat na závody na 10 a 5km. Odpadnou mi dlouhé běhy, které mi zabíraly spoustu času a doufám, že si místo nich konečně zajdu zahrát tenis :-) 

17.srpna - 5km
Pět easy kilometrů v Praze s lehkým krokem a úlevou z velkého rozhodnutí :-D





Mějte se hezky :-)
A.

čtvrtek 13. srpna 2015

Na co myslím při běhání Nr.1

Dost často se mě někdo ptá, na co myslím při běhání. Že to musí být nuda běhat tak dlouho. Neřekla bych :-) Myšlenek je spousta a hlavně při delších bězích se mi toho honí v hlavě zprava doleva opravdu dost. 

Zvlášť teď v létě často myslím na soustředění s házenou. Horko mám spojené s tím, že se hodně běhá, zvedají se těžké činky a večer člověk padá únavou :-D A zároveň se těší, jak všechnu tu dřinu v září prodá na hřišti. Trénuju na Ostravský maraton, který se běží 6.září. Zhruba v tuto dobu začínají také soutěže v házené. Běhám v horku a říkám si, že je to těžké, že to bolí, pochybuju, jestli to má cenu. Včera jsem z toho horka měla dokonce chuť jít do posilovny a zvednout pár benchů. Jsem jako Pavlovův pes. Jsem unavená a zároveň se těším. Pocity velice podobné tomu, co jsem zažívala předchozích x let.

Přes tyto myšlenky jsem se dostala ke vzpomínání na své bývalé trenéry. Bylo jich víc. Na některé vzpomínám ráda, na některé míň, ale jsou mezi nimi dva, kteří hodně ovlivnili můj postoj k běhání a samotnému trénování. 

První z nich je Lubomír Krejčíř. Trénoval mě první roky v ženách v Olomouci a myslela jsem si, že první kondiční soustředění s ním na Potštejně nemůžu přežít. 
Trénovali jsme dvou až třífázově a už druhý den jsem měla problém sejít schody. Ranní fáze byla vždycky síla a rychlost a dělali jsme kruhový trénink. Střídalo se posilování, krátké sprinty, angličáky, medicimbaly, skákání žebříků a podobné chuťovky. Obzvlášť dobře si pamatuju sprinty s pneumatikou přivázanou kolem pasu. Odpoledne potom přišla na řadu vytrvalost. Běhaly jsme delší běhy, různé intervaly nebo kopce. To mi nepřipadalo tak strašné. Ale ta nejtěžší část přišla až na konci. Běžely jsme každý den stejnou trasu (mohlo to být tak cca 3-4km) a každý den jsme se na té trase musely zlepšit nebo minimálně nezhoršit. A běžet naplno, žádný výklus. Samozřejmě první den jsme brblali, že to je strašně daleko a že už nemůžeme a že to nejde se zlepšovat. Rozhovor probíhal asi takhle: To je hrozně dlouhé, to už neuběhnem. Není to dlouhé a zvládnete to. A proč to teda máme běžet, když to není dlouhé? Protože je to trénink vašich morálně volních vlastností. A ty jsou důležité. Když myslíš, že nemůžeš, tak ještě dvakrát můžeš! Nekecejte a makejte. Tak jsme makaly a opravdu se zlepšovaly! Jak já jsem to slovní spojení trénink morálně volních vlastností nenáviděla a teď to sama používám :-D 
Pan Krejčíř v současné době trénuje muže extraligové Litovle a o jejich přípravě si můžete přečíst v tomto článku


Druhý trenér, který měl velký vliv na moje vnímání běhu byl Aleš Chrastina, můj trenér v Ostravě. Až do té doby, než mě začal trénovat on, jsem běhala proto, abych měla lepší fyzičku, nebyla tlustá a těšila jsem se, až budu běhat s balonem. Posun nastal na soustředění v roce 2008 na Ostravici v Beskydech a myslím, že to bylo 1. nebo 2.srpna. Běhaly jsme tehdy 3 okruhy, kdy první část byla po nezpevněné cestě a kamenech nahoru a druhá část po asfaltce dolů. Doběhla jsem tehdy s velkým náskokem první a poprvé si uvědomila, že mě to vlastně bavilo a nemyslela jsem u toho na balón! Bohužel tímto soustředěním pro mě začala velice nešťastná sezóna, protože hned druhý (nebo třetí) den po těchto super okruzích jsem se totálně rozbila na kole cestou z Lysé. Znamenalo to pro mě stop na půl sezóny a prohloubení strachu z ježdění na kole z kopce, ale láska k běhání a Lysé hoře zůstala :-)
Aleš Chrastina teď trénuje muže extraligového Frýdku Místku a na facebooku jsem se dívala, že byli na soustředění v Beskydech. Třeba se tam taky zrodil nějaký budoucí běžec :-)






Tak to je pro dnešek všechno, ale nebojte brzo bude pokračování :-) 

Mějte se hezky :-)

neděle 9. srpna 2015

Běhej Lesy Bílá - doplněny fotky ze závodu

O seriálu Běhej Lesy jsem se dozvěděla začátkem června. Líbilo se mi, že se běží přírodou, přihlašovali se známí a navíc Bílá je kousek od nás. Sem tam se mě někdo zeptal nebo napsal, jestli poběžím a já pořád, že nevím a že spíš asi ne. Když mi potom Kam s dětmi.com nabídli jako odměnu za článek startovné zdarma, řekla jsem si, že je to znamení a že poběžím. Můj první závod v horách, juchuu, konečně si vyzkouším, jaké to je. Za poslední dobu jsem v tréninku naběhala poměrně dost kopců, tak to aspoň otestuju v závodě. 

V sobotu ráno moje předzávodní příprava spočívala v tom, že jsme s Anetou a Markem řešili, co si oblečeme. Protože to je přece nejdůležitější :-) Jinak to bylo dopoledne jako každé jiné, závod nezávod, nakoupit, uvařit oběd, postavit několik komínů z kostek a uplácat pár bábovek na písku. 
V půl jedné jsem vyzvedla Marka a jeli jsme směr Bílá, zašli jsme pro startovní čísla, pozdravili se se známými. Pak jsme měli předstartovní poradu s Anetou. Normálně jsme klábosili a smáli se u kafe, ale porada zní líp :-)

Pak už jsme se nachystali na start. Šla jsem do závodu s lehkými obavami kvůli tomu šílenému vedru a druhé nejvýstižnější slovo bude asi pokora. Je to závod v přírodě, v horách, nejdeme se proběhnout pět kilometrů po parku. Nevěděla jsem, jakým tempem běžet, co se mnou udělají výběhy a seběhy. Rozhodla jsem se běžet podle pocitu, uvidím, jak to půjde a podle toho zrychlím nebo zpomalím. Vybíhali jsme intervalově ve čtveřicích, nasedli na lanovku a teprve nahoře se nám začal počítat čas. 

Na lanovce foukal příjemný větřík a já už jsem se nemohla dočkat, až vyběhnu. Začátek hned lehce do kopce, mě se běželo dobře za 5:05 na prvním kilometru. Kolem mě probíhali rychlíci, pohoda. Běžela jsem si lesem, kde byl stín a fajn chládek (proti tomu horko dole), trasa taková vlnitá, chvíli do kopce, chvíli z kopce. Hlavně jsem myslela na to, jak mě na Lysé učil Honza běhat dolů a měla jsem radost, že už se tolik nebojím to pustit. Sice mě vždycky z kopce pár lidí předběhlo a tím lidí myslím chlapů :-) Na třetím kilometru občerstvovačka, jeden kelímek vody do pusy, druhý a třetí kelímek na hlavu, krása, nádhera :-) 

Až někam na zhruba šestý kilometr, kde nás čekal prudký sešup dolů a kde se naplno projevila moje neschopnost běhat z kopce. Jak ještě před chvílí jsem na sebe byla hrdá, že už se tolik nebojím a dolů opravdu celkem slušně běžím, tak tady mě začali předbíhat davy lidí a já místo toho, aby mě to nějak nakopnulo, jsem to absolutně nezvládla. Z toho strachu jsem nejspíš začala špatně dýchat nebo možná tím, jak jsem brzdila a nenechala nohy běžet rychleji, jsem chytila křeč do břišního svalu. Ne že by mi bylo blbě od žaludku, ale normální křeč, kdy jsem pravou část břicha měla napruženou jako strunu a nemohla pořádně běžet. Přešla jsem do chůze a snažila se to prodýchat, abych ten sval uvolnila. Ano, v místě, kde spousta lidí získala náskok a běžela jako o život, já jsem šla a ztratila tím veškerou šanci na nějaký slušný čas nebo umístění. Naštěstí na osmém kilometru byla občerstvovačka a rozprašovače s vodou. Vlezla jsem celá pod sprchu a zapomněla při tom na iphone v ledvince. Naštěstí ledvinka je nejspíš nepromokavá, protože přežil bez úhony (uf). Stála jsem pod tou sprchou, jak kdybych byla někde na koupališti, dýchala, pak jsem se napila vody a sval povolil. 

Rozběhla jsem se úplně v pohodě do kopce, předběhla pár lidí, užívala si cestu lesem a modlila se, ať už neběžíme z prudkého kopce. Na desátém kilometru další občerstvovačka, klasika kelímek do pusy, kelímek na hlavu a kousek melounu. Kousek za mnou doběhla slečna a ptala se, jak to vypadá dál. Jedna z organizátorek odpověděla, že teď je to tři kilometry z kopce a všichni se začali radovat. Já jsem si naopak říkala a sakra. Kecám, neřekla jsem si a sakra, ale něco o dost sprostějšího, protože nějakým a sakra bych si neulevila. Naštěstí to ale byl mírný kopec a zpevněná cesta. Ou yes, kilometr za 4:28 a další dva za 4:50, to je to, co mě baví, pěkně rovina, tempo pod 5 a předbíhat chlapy :-) 

Mírné rozčarování přišlo na kilometru, kde jsme zahnuli zpátky do lesa na kamínky. Nevadil mi les, ale to, že moje garminy ukazovaly 15.kilometr, ale cedule pořadatelů teprve 14. Bylo to divné, že téměř na metr přesně. Běžela jsem dál a čekala na další značku. Další občerstvovačka měla být na 17.kilometru a tam taky byla (podle garminu), cedule organizátorů říkala 16. U cedule stál krásný pořadatel a fandil, že fakt už jenom čtyři kilometry do cíle. Možná už jsem jenom dlouho na mateřské, ale fakt mi připadal moc hezký :-) 

Běželo se mi dobře, trošku jsem šetřila síly, protože jsem se šíleně bála, že na závěr budeme muset seběhnout sjezdovku, kterou jsme na začátku vyjeli lanovkou a věděla jsem, že by mi ten seběh zase zase vzal spoustu sil. Tak jsem si běžela lesem, věděla jsem, že dobrý čas je dávno v trapu a cítila jsem se jako největší lůzr, který ale běží krásnou přírodou.  A najednou u mostku stojí pořadatel a říká, makej, už jenom 600m. Aha, takže moje hodinky měly pravdu. Kdyby hned za tím mostkem nebyl prudký sešup, naštěstí jenom krátký, napálila bych to hned :-D Takhle jsem zase jako paní radová sešla dolů a objevila se přímo u lanovky (takže žádný seběh sjezdovky, jupí), oběhla kolečko po oválu a byla jsem v cíli. Cílový čas 1:57:57, celkově v ženách 10.místo a 6. v kategorii. V cíli jsem si naposledy polila hlavu vodou, vypila birell a čekala na známé, co byli ještě na trati.

A celkové dojmy ze závodu? Jsem ráda, že jsem se zúčastnila. Zázemí závodu super, občerstvení, úschovna, registrace, všechno podle mě perfektní. Na lanovce mě chlapi strašili, že mám s sebou málo pití, že ta moje mini lahvička mi nemůže stačit. Přinesla jsem ji celou plnou zpátky, protože mi bohatě stačilo pití na občerstvovačkách. Za to patří pořadatelům veliký palec nahoru, protože v takovém vedru to bylo fakt potřeba. Jenom mě trošku mrzel ten zmatek se značením kilometrů, ne že by to zádadně ovlivnilo můj výsledek, spíš pro pořádek. A možná by byly fajn medaile pro každého účastníka v cíli. Ale to je spíš drobnost :-)

A moje osobní dojmy. Musím říct, že závody na silnici mě v tuto chvíli baví víc. V cíli jsem včera byla ráda, že to mám za sebou, ale neměla jsem ze závodu "ten" pocit. Takže pro nejbližší budoucnost závody v horách odkládám. A to jsem si ještě před dvěma týdny říkala, jak mě láká běžet s Jitkou JUT (po včerejšku velké haha). Ale určitě to byla výborná zkušenost. Věděla jsem, že běhání v horách je jiné než na silnici a že to nebude lehké. Bála jsem se vedra, ale netušila jsem, jak moc mě dostanou seběhy.  A hlavně jsem znovu zjistila, jak velkou roli hraje při běhání hlava a jak moc nás vlastní hlava dokáže zradit. Na druhou stranu jsem na sebe pyšná, že jsem tu krizi dokázala zvládnout, že jsem to nezabalila a závod dokončila s relativně dobrým výsledkem. A taky jsem ráda, že jsem to odběhla na UCANu a cestou pila jenom vodu, takže energie jsem měla spoustu. 

Aneta běžela 10km. Byl to její úplně první závod a skončila celkově v ženách 13. Moc gratuluju! A Marek běžel 20km a dal to za 2:21.

Na výsledky se můžete podívat přímo na stránky Běhej Lesy a na fotky ze závodu tady.

A protože teď, když píšu tento článek, nemám ještě žádnou oficiální fotku ze závodu a já sama (ostuda největší) jsem nic nevyfotila, je článek zatím bez fotek a přidám je později :-)





a poslední cílová fotka se slušivou vytahanou kůží na břichu :-D



pátek 7. srpna 2015

Co mi dělá radost

Tento rok začal hrozně a je to náročné. Někdy jsem sama překvapená, jak jsem v pohodě a někdy jsou dny, kdy je všechno na h.... a jsem úplně rozsekaná. Takový den je zrovna dnes. Slunečné páteční odpoledne je jako stvořené pro...... spoustu skvělých a zábavných věcí. My s mamkou jsme měli sraz v kamenictví a řešili jsme finální podobu náhrobku, velikost písma a jaké květiny zasadíme..... Hned potom jsme se jeli (i s Peťulou, proto měkké i) koupat a obě jsme předstíraly, že je všechno ok, takový normální pátek. Až doma u kávy jsme tuhle masku odložily a přiznaly, že není. Že je to pěkně blbý pátek a že nám není dobře. Že jsme třeba ještě ani jedna nesmazala v telefonu číslo na tátu a pořád ho máme uložené v oblíbených.... Pak následovala moje další probrečená cesta do Ostravy.... Kolikátá už to byla? A kolik jich ještě bude? 

Každý den dělám minimálně jednu věc, kterou mám ráda, baví mě, dělá mě šťastnou a i když je mi jasné, že tím nepřebiju to, že už nemám tátu, aspoň je mi na světě trošku líp. 

Chtěla bych se s vámi podělit o seznam věcí, činností, lidí a prostě všeho možného, co mi udělalo za poslední dobu radost a čím si udržuju dobrou náladu. Nebudu je nijak číslovat, napíšu je, jak si povzpomínám :-) Těch věcí je spousta a určitě na něco zapomenu, ale pojďme na to :-) 

- Viki, Viktorek a Peťula
To je úplně jasné, miláčci moji :-)

- Běhání
Já vím, největší klišé. Ale je to tak a funguje to. Ale řekla bych, že stejně by fungoval třeba spinning, plavání nebo házená :-)

- Seznámení s Jitkou, Máma v běhu
S Jitkou a jejími holčičkami jsme strávili jedno odpoledne a jedno dopoledne a bylo to skvělé, příjemné, motivující.

- Running sushi s Bárou, Barborka on the Run
Já jsem byla moc ráda, že jsme se zase viděly. Ona už tak nadšená asi nebyla, protože strávit oběd se dvěma malými dětmi, které běhají po restauraci a na závěr ji zapatlají lízátkem, není úplně top :-)

- Jóga
Ještě tak před rokem bych nevěřila, že tohle někdy napíšu. Ale píšu to, baví mě jóga :-)

- pečená makrela na Poděbradech :-)

- mamčiny domácí rajčata

- Návštěva u Mekiny a jejich holčiček
Inženýrky na mateřské sedí na pískovišti a povídají si o vaření, dětských doktorkách a velikostech oblečení :-D 

- Vyjížďka na kole na pivo s Barčou
Jezdit na pivo na kole je nejlepší a je to takové olomoucké :-) Navíc s Barčou, která právě zajela svůj první triatlon. Super večer.

- Běhání :-)

- Jóga

- Čtení a čtení v houpací síti
Poslední knížka, kterou jsem přečetla byla od Petry Soukupové Pod sněhem a už na mě čekají další dvě papírové knížky a jedna stažená v iphonu.

- Kupování knížek
Tady není potřeba žádný komentář :-D

- Kompresní podkolenky 
Nádherné růžové Royal Bay ve kterých vypadám jako opravdová běžkyně

- UCAN
Tak tohle mi udělalo obzvlášť velkou radost. Už jsem několikrát psala, že mi nedělají dobře energetické gely a vypadá to, že jsem našla jiný a pro skvělý zdroj energie. Po 1/2maratonu v Olomouci jsem dostala od Báry vzorek na vyzkoušení a minulý týden jsem si koupila rovnou celou krabici. 

- Dopolední výběh s Anetou, Run Heart
Velice příjemné setkání :-) Aneta je naživo ještě hezčí a vtipnější než na blogu, takže pokud ještě nečtete, určitě to napravte :-)

- odpoledne v Prokopském údolí
Viki přišel brzo z práce a užili jsme si krásné společné odpoledne. Prokopské údolí si zaslouží svůj vlastní článek v sekci Zábava s dětmi, ale teď v tom horku, by to nebylo úplně inspirativní. Hned jak skončí tropy, článek bude na blogu :-)

- Běhej lesy Bílá
Zítřejší závod, na který se moc těším a měla bych jít radši spát místo psaní tohoto článku. Už to jdu napravit, ale jsem na sebe hrdá, že jsem si aspoň nedala nic z posledního bodu dnešního seznamu a to je 

- Zacapa a hořká čokoláda, Plzeň dvanáctka, Rulandské šedé, Chardonnay.........  :-D 




Mě už je o dost líp a doufám, že jsem na vás, kteří jste dočetli až sem, ten svůj dnešní splín nepřenesla :-)

Good night :-)