Na co myslím při běhání Nr.1

Dost často se mě někdo ptá, na co myslím při běhání. Že to musí být nuda běhat tak dlouho. Neřekla bych :-) Myšlenek je spousta a hlavně při delších bězích se mi toho honí v hlavě zprava doleva opravdu dost. 

Zvlášť teď v létě často myslím na soustředění s házenou. Horko mám spojené s tím, že se hodně běhá, zvedají se těžké činky a večer člověk padá únavou :-D A zároveň se těší, jak všechnu tu dřinu v září prodá na hřišti. Trénuju na Ostravský maraton, který se běží 6.září. Zhruba v tuto dobu začínají také soutěže v házené. Běhám v horku a říkám si, že je to těžké, že to bolí, pochybuju, jestli to má cenu. Včera jsem z toho horka měla dokonce chuť jít do posilovny a zvednout pár benchů. Jsem jako Pavlovův pes. Jsem unavená a zároveň se těším. Pocity velice podobné tomu, co jsem zažívala předchozích x let.

Přes tyto myšlenky jsem se dostala ke vzpomínání na své bývalé trenéry. Bylo jich víc. Na některé vzpomínám ráda, na některé míň, ale jsou mezi nimi dva, kteří hodně ovlivnili můj postoj k běhání a samotnému trénování. 

První z nich je Lubomír Krejčíř. Trénoval mě první roky v ženách v Olomouci a myslela jsem si, že první kondiční soustředění s ním na Potštejně nemůžu přežít. 

Trénovali jsme dvou až třífázově a už druhý den jsem měla problém sejít schody. Ranní fáze byla vždycky síla a rychlost a dělali jsme kruhový trénink. Střídalo se posilování, krátké sprinty, angličáky, medicimbaly, skákání žebříků a podobné chuťovky. Obzvlášť dobře si pamatuju sprinty s pneumatikou přivázanou kolem pasu. Odpoledne potom přišla na řadu vytrvalost. Běhaly jsme delší běhy, různé intervaly nebo kopce. To mi nepřipadalo tak strašné. Ale ta nejtěžší část přišla až na konci. Běžely jsme každý den stejnou trasu (mohlo to být tak cca 3-4km) a každý den jsme se na té trase musely zlepšit nebo minimálně nezhoršit. A běžet naplno, žádný výklus. Samozřejmě první den jsme brblali, že to je strašně daleko a že už nemůžeme a že to nejde se zlepšovat. Rozhovor probíhal asi takhle: To je hrozně dlouhé, to už neuběhnem. Není to dlouhé a zvládnete to. A proč to teda máme běžet, když to není dlouhé? Protože je to trénink vašich morálně volních vlastností. A ty jsou důležité. Když myslíš, že nemůžeš, tak ještě dvakrát můžeš! Nekecejte a makejte. Tak jsme makaly a opravdu se zlepšovaly! Jak já jsem to slovní spojení trénink morálně volních vlastností nenáviděla a teď to sama používám :-D 

Pan Krejčíř v současné době trénuje muže extraligové Litovle a o jejich přípravě si můžete přečíst v tomto článku

Druhý trenér, který měl velký vliv na moje vnímání běhu byl Aleš Chrastina, můj trenér v Ostravě. Až do té doby, než mě začal trénovat on, jsem běhala proto, abych měla lepší fyzičku, nebyla tlustá a těšila jsem se, až budu běhat s balonem. Posun nastal na soustředění v roce 2008 na Ostravici v Beskydech a myslím, že to bylo 1. nebo 2.srpna. Běhaly jsme tehdy 3 okruhy, kdy první část byla po nezpevněné cestě a kamenech nahoru a druhá část po asfaltce dolů. Doběhla jsem tehdy s velkým náskokem první a poprvé si uvědomila, že mě to vlastně bavilo a nemyslela jsem u toho na balón! Bohužel tímto soustředěním pro mě začala velice nešťastná sezóna, protože hned druhý (nebo třetí) den po těchto super okruzích jsem se totálně rozbila na kole cestou z Lysé. Znamenalo to pro mě stop na půl sezóny a prohloubení strachu z ježdění na kole z kopce, ale láska k běhání a Lysé hoře zůstala :-)
Aleš Chrastina teď trénuje muže extraligového Frýdku Místku a na facebooku jsem se dívala, že byli na soustředění v Beskydech. Třeba se tam taky zrodil nějaký budoucí běžec :-)

Tak to je pro dnešek všechno, ale nebojte brzo bude pokračování :-) 

Mějte se hezky :-)

Ještě jednou Pražský maraton

Chtěla bych ještě jeden článek věnovat Pražskému maratonu. Sama pro sebe jsem si chtěla sepsat takové shrnutí přípravy. Taky bych chtěla poděkovat za vaše komentáře a gratulace tady na blogu, na facebooku a na instagramu a taky odpovědět na otázky, na které jste se mě často ptali. 

Na začátek bych chtěla říct, že mám z času 4:02:43 velikou radost. Myslím si, že na to jak relativně málo jsem měla natrénováno, je to super. Zároveň vím, že to není čas, který by měl nějakou vysokou sportovní hodnotu a nechci si hrát na to, že jsem teď atletka. Taky nejsem trenérka, doktorka ani výživová poradkyně, takže prosím všechno to, co píšu berte jenom jako popis mé přípravy a ne jako návod :-) To doufám nikoho nenapadlo :-)

TRÉNINK

Naběhala jsem výrazně míň kilometrů než jsem chtěla. Původní plán byl naběhat od ledna do dubna cca 50 km týdně, což by bylo cca 200 km měsíčně. Vzhledem k rodinným a zdravotním problémům, ke kterým se už nechci vracet, jsem tolik kilometrů nezvládla. Naběhala jsem v lednu jenom 48 km, v únoru 143 km, v březnu 141 km, v dubnu 187 km, celkem 519 km.

Většinu kilometrů jsem naběhala volně. Snažila jsem se jednou týdně běžet dlouhý běh. Hlavně na začátku jsem na tom byla psychicky špatně, takže jsem byla ráda, že běžím a nenutila jsem se do žádných intervalů nebo tempa. Bavilo mě běhat kopce a sem tam rychlejší úseky. Nejlíp se mi běhalo v dubnu, kdy už jsem ale nechtěla na poslední chvíli honit kilometry. 

- Opravdu málo naběhaných kilometrů a málo dlouhých běhů.

+  Příjemné  bylo, že jsem si na Night Runu zaběhla (pro mě) skvělý čas 44:38 na desítku a stát na stupních vítězů taky není špatný pocit :-)

+ Tím, že jsem byla téměř neustále ve skluzu s tréninkem, pořád jsem se na běhání těšila :-) A na ten samotný závod strašně moc :-)

REGENERACE, POSILOVÁNÍ, STREČINK

Posilovala jsem břicho a záda. Pravidelně jsem chodila na masáže. Dělala jsem běžeckou abecedu. Večer u televize jsem se protahovala. Tady mám svědomí čisté :-)

DOPLŇKY STRAVY, ENERGIE NA DLOUHÉ BĚHY

Dávám si rozpustné magnesium. Poslední měsíc jsem po běhání pila BCAA. Během dlouhých běhů jsem vyzkoušela energetické gely. Nějak mi nesedí, ale určitě časem najdu nějaký, který mi bude vyhovovat. Běhala jsem na sušené meruňky a banány :-) Ionťák jsem žádný nepila. Ty doplňky stravy hodně souvisely s tím, že jsem až do března kojila a nemohla nic a potom už jsem neměla tolik času něco testovat. Takže i celý maraton jsem běžela na vodě, pár kouscích banánu, jednom kousku pomeranče, pár meruňkách a omývání houbičkami. Věřím, že by mi nějaký carbosnack nebo sports drink pomohl, ale přímo při závodě už jsem to nechtěla zkoušet.

A teď k těm otázkám:

Jak tě napadlo běžet maraton?

Jako malá jsem se s taťkou několikrát dívala na Pražský maraton v televizi a připadalo mi to skvělé. Říkala jsem si, že to chci taky jednou uběhnout. Takže je to vlastně splněný sen z dětství.

Más šanci vyhrát? (před závodem) a Kolikátá jsi skončila? (po závodě)

Odpověď na první otázku je jasná :-D Kolikátá jsem skončila mě vůbec nenapadlo zjišťovat, ale když už jsem tu otázku slyšela asi popáté, řekla jsem si, že to zjistím.

Maraton běželo 5874 závodníků, z toho 1078 žen. Já jsem byla celkově 3112, mezi ženami 320. Vmé kategorii bylo 405 účastnic, já jsem skončila 145.

Viktorek se mě po závodě ptal: "Mami, dostala jsi medaili?" "Jo, dostala." "Tak to jsi vyhrála, že?" Takže asi tak :-)  

Jak se ti běželo?

Běželo se mi výborně. Až na tu krizi mezi 37. - 40. kilometrem. Měla jsem hlavně radost, že mě netlačily boty, neshrnula se mi ponožka, nechtělo se mi na záchod nebo něco podobného. Celou dobu jsem byla vysmátá, až na mě brácha s Vikim chtěli volat, že proč běžím na půl plynu. Během té krize s indiánským během mě naštěstí nikdo neviděl :-D Když na mě Viki čekal v cíli a já pořád nikde, říkal si prý, že jsem třeba od 30.kilometru tak zrychlila, že mě nestihli :-D Miluju ten jeho optimismus. 

To jsi nemohla běžet o ty dvě minuty rychleji?

Fakt to nešlo. Všichni mi říkali, ať si nedělám iluze o tom, že na prvním maratonu budu v závěru nějak zrychlovat. Tak jsem to prostě napálila od začátku :-D Možná kdybych celou dobu běžela pomaleji, nemusela jsem se tolik trápit na konci. Kdo ví. Já jsem hlavně za žádnou cenu nechtěla přiběhnout do cíle s pocitem, že jsem to mohla zkusit běžet rychleji. Tohle se mi stalo na Night Runu a pěkně mě to štvalo.  Nepřijela jsem se na pohodu proběhnout po Praze, ale dát tomu sto procent a to jsem dala. 

Vikimu to nevadí, že běháš?

Nevadí. Naopak je rád :-)

Co plánuješ dál?

Jsem přihlášená na 1/2 maraton do Olomouce a v červenci jedeme s Peachkama na plážovku do Bělé. V září bude Ostravský maraton, kde možná s Peachkama poběžíme štafetu nebo já sama 1/2 maraton. Ještě nevím. A potom na podzim bych chtěla běžet nějaký 1/2 maraton na Floridě. Taky bych ráda běžela nějaký menší závod někde v okolí, zašla na tenis a na golf. Hlavně se chci běháním bavit :-) Ale chceme ještě další miminko, takže v případě, že budu těhotná, půjdou závody stranou a já budu chodit plavat a na jógu :-)

To už je k maratonu opravdu všechno :-) 

Dobrou noc :-)

Volkswagen Maraton Praha 2015

Mám to za sebou, bylo to super a moc jsem si to užila J To je jenom takové rychlé shrnutí. Ale pěkně popořádku.  

Do Prahy jsme vyjeli už v pátek dopoledne a cestou jsme nabrali v Olomouci mamku. Odpoledne jsme šli na Expo vyzvednout startovní číslo. Byla jsem nachystaná něco si tam koupit, nějaké nové triko, ponožky, cokoliv. Nakonec tam byl celkem zmatek a byli jsme tam s dětmi, takže jsem nákupy hned zavrhla a strávili jsme spoustu času u boulderové stěny s klouzačkou a u hokejbalu, kde se to líbilo klukům.

Večer jsem šla brzo spát, protože mi bylo jasné, že v sobotu už si neodpočinu. Jeli jsme totiž na svatbu Ondrovi a Terce do Zhoře u Tábora. Mamku s Viktorkem jsme nechali v Praze a jeli jsme jenom s Peťulou. Svatba to byla pěkná, na krásném místě, výborné jídlo i pití, ale moc jsem si to neužila. Nepila jsem, nechtěla jsem se přejíst den před závodem a navíc s ročním dítětem to prostě nebylo úplně ono. Před devátou jsme byli zpátky v Praze, uložila jsem děti, nachystala si věci na závod, našla tramvaj, kterou ráno pojedu na start a samozřejmě jsem nemohla usnout. Pozdě v noci ještě přijel brácha s Deny a po půlnoci i Viki, který na svatbě zůstal dýl.

V neděli v 5:19 mě vzbudil náš budík Peťula a chvíli po něm vstal i Viktorek. Naše klasické ráno. Udělala jsem si ovesnou kaši s medem, banánem a slunečnicovými semínky, pohráli jsme si gormitama a pak už jsem se oblíkla a odešla na tramvaj. Byla jsem lehce nervózní, ale těšila jsem se. Po půl osmé jsem byla na Václavském náměstí a pěkně v klidu jsem se šla převléct do zóny pro závodníky. V převlíkárně si všechny běžkyně začaly chystat gely, pít speciální drinky, oblíkat kompresní podkolínky, mazat se vazelínou a povídat si kolik závodů už běžely, tak jsem si tam připadala trochu nepatřičně. Já jsem si oblíkla legíny, do kapsy strčila pár sušených meruněk a šla jsem. Zavolali jsme si s Popelem, že se asi nestihneme potkat a popřáli jsme si hodně štěstí. U masážních stanů jsme měli sraz s Markem (píše blog From Pub to Ironman), se kterým jsme se seznámili na instagramu, probrali jsme naši taktiku a šli se řadit do koridorů.

Já jsem startovala z úplně posledního koridoru K, kousek za mnou byl vodič na 5h. Ten vodič byl Miloš Škorpil a všichni se s ním chtěli fotit J V 9:00 zazněl startovní výstřel. Pro nás vzadu to ale ještě nic neznamenalo. Pěkně jsme si poslechli celou Vltavu a ke startovní čáře jsme se dostali zhruba o devět minut později. Vyběhla jsem plná nadšení, prohlížela jsem si fandící lidi kolem a hned od prvního kilometru se mi dařilo držet tempo, takže jsem hodně předbíhala. Na Karlově mostě na mě čeká můj první support. Brácha na mě zdálky mával a křičel, takže jsem ho fakt nepřehlídla. Mám radost a taky na něj mávám. Kousek za první občerstvovačkou jsem doběhla Marka, který startoval o tři koridory přede mnou. Chvíli jsme běželi spolu, ale já jsem chtěla běžet o něco rychleji, tak jsme se rozloučili, že se uvidíme v cíli. 

Běžíme centrem, lidí fandí jako o život, moderátor hecuje a já v euforii běžím o dost rychleji než chci. Ups. Musím zpomalit. Na Národní se znovu potkávám s bráchou a Deny, tentokrát už mají i plakát J Teď někdy jsem poprvé začínala cítit trošku únavu, až doteď jsem běžela lehce jak na obláčku. U železničního mostu na mě čekají Viki s mamkou a klukama. Kilometry ubíhají rychle, usmívám se na lidi kolem trati, užívám si to. Na 22.kilometru mě poprvé napadlo, že je to do cíle ještě strašně daleko :-D Do protisměru jsme se míjeli s rychlejšími běžci a to nebylo úplně příjemné. Tento stav ale trval chvilku a hned za obrátkou jsem naopak dost ožila, když jsem viděla kolik lidí je ještě za mnou. Takhle jsme se minuli s Markem, mávali jsme na sebe přes tramvajové koleje a povzbuzovali se. Znovu jsem běžela kolem Vikiho. Na Smíchově jsem dohnala vodiče na 4h a běžela jsem s ním. S Vikim jsem se viděla naposledy na 30.kilometru, kdy jsem ještě pořád běžela lehce a vysmátá. 

Teď už to můžu říct. Snažila jsem se běžet na cílový čas 3:50 a ještě na tom 30. kilometru jsem to držela. Pak jsem sice začala zpomalovat, ale pořád to ještě bylo na čas pod 4 hodiny a běželo se mi dobře. Pak ale přišel kilometr 37 a na něm stála maratonská stěna, do které jsem velice tvrdě narazila. Nejdřív mě začalo bolet operované pravé koleno, to jsem ignorovala. Pak začal bolet několikrát zvrtnutý pravý kotník a tuhnout pravé lýtko. To jsem si jenom řekla, ok ozvala se moje slabá pravá strana, ale pak už mě bolela i druhá noha a bedra a já jsem přešla do chůze. Na 38.kilometru jsem přešla do indiánského běhu a napadla mě klasická otázka. Proč já to vlastně dělám? Už nikdy nikam nepoběžím! :-D Psychicky mi taky nepřidalo, jak jsem viděla kolik lidí posedává na krajich a protahuje nohy od křečí nebo už leží na zemi a ošetřují je zdravotníci. Říkala jsem si, že radši chvíli půjdu a trošku si odpočinu než skončit takhle kousek před cílem.

Po dvou kilometrech jsem ožila a znovu jsem se rozběhla do trošku slušného tempa. Pamatuju si, jak na obrubníku seděly tři blonďaté holčičky  a fandily a mě projelo hlavou, že už chci být v cíli u svých dětí. Jak jsme se blížili k cíli, přibývalo diváků a já jsem v sobě našla poslední zbytky sil. V Pařížské jsem nasadila americký úsměv, protáhla krok a v neskutečné euforii jsem si užívala poslední metry. Kousek před cílem na mě čekali všichni mí fanoušci. Mávala jsem na ně a užívala jsem si to, jak kdybych vyhrála titul mistra světa :-) Dokázala jsem to!!! Cílový čas 4:02:43. Nádherný pocit. Dostala jsem medaili, zamotala jsem se do termoizolační fólie a užívala jsem si svoje vítězství J