Volkswagen Maraton Praha 2015

Mám to za sebou, bylo to super a moc jsem si to užila J To je jenom takové rychlé shrnutí. Ale pěkně popořádku.  

Do Prahy jsme vyjeli už v pátek dopoledne a cestou jsme nabrali v Olomouci mamku. Odpoledne jsme šli na Expo vyzvednout startovní číslo. Byla jsem nachystaná něco si tam koupit, nějaké nové triko, ponožky, cokoliv. Nakonec tam byl celkem zmatek a byli jsme tam s dětmi, takže jsem nákupy hned zavrhla a strávili jsme spoustu času u boulderové stěny s klouzačkou a u hokejbalu, kde se to líbilo klukům.

Večer jsem šla brzo spát, protože mi bylo jasné, že v sobotu už si neodpočinu. Jeli jsme totiž na svatbu Ondrovi a Terce do Zhoře u Tábora. Mamku s Viktorkem jsme nechali v Praze a jeli jsme jenom s Peťulou. Svatba to byla pěkná, na krásném místě, výborné jídlo i pití, ale moc jsem si to neužila. Nepila jsem, nechtěla jsem se přejíst den před závodem a navíc s ročním dítětem to prostě nebylo úplně ono. Před devátou jsme byli zpátky v Praze, uložila jsem děti, nachystala si věci na závod, našla tramvaj, kterou ráno pojedu na start a samozřejmě jsem nemohla usnout. Pozdě v noci ještě přijel brácha s Deny a po půlnoci i Viki, který na svatbě zůstal dýl.

V neděli v 5:19 mě vzbudil náš budík Peťula a chvíli po něm vstal i Viktorek. Naše klasické ráno. Udělala jsem si ovesnou kaši s medem, banánem a slunečnicovými semínky, pohráli jsme si gormitama a pak už jsem se oblíkla a odešla na tramvaj. Byla jsem lehce nervózní, ale těšila jsem se. Po půl osmé jsem byla na Václavském náměstí a pěkně v klidu jsem se šla převléct do zóny pro závodníky. V převlíkárně si všechny běžkyně začaly chystat gely, pít speciální drinky, oblíkat kompresní podkolínky, mazat se vazelínou a povídat si kolik závodů už běžely, tak jsem si tam připadala trochu nepatřičně. Já jsem si oblíkla legíny, do kapsy strčila pár sušených meruněk a šla jsem. Zavolali jsme si s Popelem, že se asi nestihneme potkat a popřáli jsme si hodně štěstí. U masážních stanů jsme měli sraz s Markem (píše blog From Pub to Ironman), se kterým jsme se seznámili na instagramu, probrali jsme naši taktiku a šli se řadit do koridorů.

Já jsem startovala z úplně posledního koridoru K, kousek za mnou byl vodič na 5h. Ten vodič byl Miloš Škorpil a všichni se s ním chtěli fotit J V 9:00 zazněl startovní výstřel. Pro nás vzadu to ale ještě nic neznamenalo. Pěkně jsme si poslechli celou Vltavu a ke startovní čáře jsme se dostali zhruba o devět minut později. Vyběhla jsem plná nadšení, prohlížela jsem si fandící lidi kolem a hned od prvního kilometru se mi dařilo držet tempo, takže jsem hodně předbíhala. Na Karlově mostě na mě čeká můj první support. Brácha na mě zdálky mával a křičel, takže jsem ho fakt nepřehlídla. Mám radost a taky na něj mávám. Kousek za první občerstvovačkou jsem doběhla Marka, který startoval o tři koridory přede mnou. Chvíli jsme běželi spolu, ale já jsem chtěla běžet o něco rychleji, tak jsme se rozloučili, že se uvidíme v cíli. 

Běžíme centrem, lidí fandí jako o život, moderátor hecuje a já v euforii běžím o dost rychleji než chci. Ups. Musím zpomalit. Na Národní se znovu potkávám s bráchou a Deny, tentokrát už mají i plakát J Teď někdy jsem poprvé začínala cítit trošku únavu, až doteď jsem běžela lehce jak na obláčku. U železničního mostu na mě čekají Viki s mamkou a klukama. Kilometry ubíhají rychle, usmívám se na lidi kolem trati, užívám si to. Na 22.kilometru mě poprvé napadlo, že je to do cíle ještě strašně daleko :-D Do protisměru jsme se míjeli s rychlejšími běžci a to nebylo úplně příjemné. Tento stav ale trval chvilku a hned za obrátkou jsem naopak dost ožila, když jsem viděla kolik lidí je ještě za mnou. Takhle jsme se minuli s Markem, mávali jsme na sebe přes tramvajové koleje a povzbuzovali se. Znovu jsem běžela kolem Vikiho. Na Smíchově jsem dohnala vodiče na 4h a běžela jsem s ním. S Vikim jsem se viděla naposledy na 30.kilometru, kdy jsem ještě pořád běžela lehce a vysmátá. 

Teď už to můžu říct. Snažila jsem se běžet na cílový čas 3:50 a ještě na tom 30. kilometru jsem to držela. Pak jsem sice začala zpomalovat, ale pořád to ještě bylo na čas pod 4 hodiny a běželo se mi dobře. Pak ale přišel kilometr 37 a na něm stála maratonská stěna, do které jsem velice tvrdě narazila. Nejdřív mě začalo bolet operované pravé koleno, to jsem ignorovala. Pak začal bolet několikrát zvrtnutý pravý kotník a tuhnout pravé lýtko. To jsem si jenom řekla, ok ozvala se moje slabá pravá strana, ale pak už mě bolela i druhá noha a bedra a já jsem přešla do chůze. Na 38.kilometru jsem přešla do indiánského běhu a napadla mě klasická otázka. Proč já to vlastně dělám? Už nikdy nikam nepoběžím! :-D Psychicky mi taky nepřidalo, jak jsem viděla kolik lidí posedává na krajich a protahuje nohy od křečí nebo už leží na zemi a ošetřují je zdravotníci. Říkala jsem si, že radši chvíli půjdu a trošku si odpočinu než skončit takhle kousek před cílem.

Po dvou kilometrech jsem ožila a znovu jsem se rozběhla do trošku slušného tempa. Pamatuju si, jak na obrubníku seděly tři blonďaté holčičky  a fandily a mě projelo hlavou, že už chci být v cíli u svých dětí. Jak jsme se blížili k cíli, přibývalo diváků a já jsem v sobě našla poslední zbytky sil. V Pařížské jsem nasadila americký úsměv, protáhla krok a v neskutečné euforii jsem si užívala poslední metry. Kousek před cílem na mě čekali všichni mí fanoušci. Mávala jsem na ně a užívala jsem si to, jak kdybych vyhrála titul mistra světa :-) Dokázala jsem to!!! Cílový čas 4:02:43. Nádherný pocit. Dostala jsem medaili, zamotala jsem se do termoizolační fólie a užívala jsem si svoje vítězství J