Na co myslím při běhání Nr.2 - hlavně si neobléct stejné tričko jako minule

Co si obléct na sebe? Přesně tohle se mi honilo hlavou během závodu Běhej Lesy. Už jsem to psala v článku, že moje mentální příprava na závod spočívala v tom, že jsme s Anetou a Markem ladili outfit. Je to přece strašně důležité :-D Marek napsal, že si vybírá oblečeni tak, aby na fotkách na blogu neměl na sobě pořád to stejné. A z Olomouckého půlmaratonu prý nemá ani jednu fotku, takže může klidně běžet v tom stejném :-D 

No a moje myšlenky se rozběhly, co jsem měla na sobě na kterém závodě? Mám to oblečení vyfocené? Kde tu fotku mám? V telefonu nebo ve foťáku? Tak pojďme na to :-)

Na první letošní závod Night Run jsem to s oblečením měla jednoduché. Běžely jsme jako Peachky v našem týmovém triku a v černých legínách. Jediné místo, kde jsem měla prostor něco ladit, bylo podvlíkací tričko. Chtěly jsme si s Vavřou vzít házenkářskou klasiku Hummel, ale bohužel jsem to triko zapomněla u mamky, tak přišlo na řadu Vikiho šedé kompresní Adidas. Od Night Runu jsem to tričko prohlásila za své, protože je super. Mám ho o několik čísel větší, takže není kompresní, ale je vítězné a prostě už je moje :-)

Další závod byl Pražský maraton a tady jsem poslechla radu zkušených - neber si nic, co nemáš vyzkoušené z tréninku. Volba byla jasná -  fialové triko Under Armour a černé legíny Nike. Líbí se mi ta barevná kombinace a navíc mi pak diváci (Viki, mamka, brácha a Deny) říkali, že jsem v davu šla dobře vidět :-) 

Potom jsem běžela 9km v rámci Hlučínského půlmaratonu. Ráno jsem vyzkoušela různé kombinace , několikrát se převlíkla, ptala se Vikiho a Viktorka, v čem se jim nejvíc líbím a nakonec to vyhrálo opět fialové triko :-) a legíny Asics. 

Český běh žen - Ten den bylo šílené vedro a start přesně v poledne. Kdybych měla odvahu běžela bych jenom v podprsence. Odvahu jsem neměla, takže přišla na řadu letní verze - fialové tílko Nike a černé šortky Nike. Vážně mám i oblečení v jiných barvách a běhám třeba v modrém nebo zeleném triku, ale když mám běžet závod, je fialová a černá jasná volba :-D

Olomoucký půlmaraton - Zkouším různé kombinace triček, legín a šortek a stejně nakonec skončím v nejoblíbenější kombinaci - fialové triko Under Armour a černé legíny Nike. Protože přece je to závod, co když mě nějaké jiné triko bude někde škrtit a legíny třeba budou padat? Nevadí, že v tréninku jsem ve všem ostatním odběhala spoustu kilometrů. Prostě fialové tričko opět v akci. Miluju ho. Kdybych věděla, že si ho tak oblíbím, koupila bych si jich víc. 

Na fotkách vidíte moje zatnuté pěstičky, jako, že "yes yes, mám to zasebou v osobním rekordu" :-D

Olympijský běh - Běžíme s Vavřou a Ladou, takže "Peach dress code". 

Běhej Lesy - Rozhoduju se, vymýšlím a jako největší konzerva běžím zase v tom stejném. Blog neblog, zase fialové tričko :-D

V neděli poběžím 5km v rámco Ostravského maratonu, tak jsem na sebe zvědavá. 

Mějte se hezky :-)

A.

Ještě jednou Pražský maraton

Chtěla bych ještě jeden článek věnovat Pražskému maratonu. Sama pro sebe jsem si chtěla sepsat takové shrnutí přípravy. Taky bych chtěla poděkovat za vaše komentáře a gratulace tady na blogu, na facebooku a na instagramu a taky odpovědět na otázky, na které jste se mě často ptali. 

Na začátek bych chtěla říct, že mám z času 4:02:43 velikou radost. Myslím si, že na to jak relativně málo jsem měla natrénováno, je to super. Zároveň vím, že to není čas, který by měl nějakou vysokou sportovní hodnotu a nechci si hrát na to, že jsem teď atletka. Taky nejsem trenérka, doktorka ani výživová poradkyně, takže prosím všechno to, co píšu berte jenom jako popis mé přípravy a ne jako návod :-) To doufám nikoho nenapadlo :-)

TRÉNINK

Naběhala jsem výrazně míň kilometrů než jsem chtěla. Původní plán byl naběhat od ledna do dubna cca 50 km týdně, což by bylo cca 200 km měsíčně. Vzhledem k rodinným a zdravotním problémům, ke kterým se už nechci vracet, jsem tolik kilometrů nezvládla. Naběhala jsem v lednu jenom 48 km, v únoru 143 km, v březnu 141 km, v dubnu 187 km, celkem 519 km.

Většinu kilometrů jsem naběhala volně. Snažila jsem se jednou týdně běžet dlouhý běh. Hlavně na začátku jsem na tom byla psychicky špatně, takže jsem byla ráda, že běžím a nenutila jsem se do žádných intervalů nebo tempa. Bavilo mě běhat kopce a sem tam rychlejší úseky. Nejlíp se mi běhalo v dubnu, kdy už jsem ale nechtěla na poslední chvíli honit kilometry. 

- Opravdu málo naběhaných kilometrů a málo dlouhých běhů.

+  Příjemné  bylo, že jsem si na Night Runu zaběhla (pro mě) skvělý čas 44:38 na desítku a stát na stupních vítězů taky není špatný pocit :-)

+ Tím, že jsem byla téměř neustále ve skluzu s tréninkem, pořád jsem se na běhání těšila :-) A na ten samotný závod strašně moc :-)

REGENERACE, POSILOVÁNÍ, STREČINK

Posilovala jsem břicho a záda. Pravidelně jsem chodila na masáže. Dělala jsem běžeckou abecedu. Večer u televize jsem se protahovala. Tady mám svědomí čisté :-)

DOPLŇKY STRAVY, ENERGIE NA DLOUHÉ BĚHY

Dávám si rozpustné magnesium. Poslední měsíc jsem po běhání pila BCAA. Během dlouhých běhů jsem vyzkoušela energetické gely. Nějak mi nesedí, ale určitě časem najdu nějaký, který mi bude vyhovovat. Běhala jsem na sušené meruňky a banány :-) Ionťák jsem žádný nepila. Ty doplňky stravy hodně souvisely s tím, že jsem až do března kojila a nemohla nic a potom už jsem neměla tolik času něco testovat. Takže i celý maraton jsem běžela na vodě, pár kouscích banánu, jednom kousku pomeranče, pár meruňkách a omývání houbičkami. Věřím, že by mi nějaký carbosnack nebo sports drink pomohl, ale přímo při závodě už jsem to nechtěla zkoušet.

A teď k těm otázkám:

Jak tě napadlo běžet maraton?

Jako malá jsem se s taťkou několikrát dívala na Pražský maraton v televizi a připadalo mi to skvělé. Říkala jsem si, že to chci taky jednou uběhnout. Takže je to vlastně splněný sen z dětství.

Más šanci vyhrát? (před závodem) a Kolikátá jsi skončila? (po závodě)

Odpověď na první otázku je jasná :-D Kolikátá jsem skončila mě vůbec nenapadlo zjišťovat, ale když už jsem tu otázku slyšela asi popáté, řekla jsem si, že to zjistím.

Maraton běželo 5874 závodníků, z toho 1078 žen. Já jsem byla celkově 3112, mezi ženami 320. Vmé kategorii bylo 405 účastnic, já jsem skončila 145.

Viktorek se mě po závodě ptal: "Mami, dostala jsi medaili?" "Jo, dostala." "Tak to jsi vyhrála, že?" Takže asi tak :-)  

Jak se ti běželo?

Běželo se mi výborně. Až na tu krizi mezi 37. - 40. kilometrem. Měla jsem hlavně radost, že mě netlačily boty, neshrnula se mi ponožka, nechtělo se mi na záchod nebo něco podobného. Celou dobu jsem byla vysmátá, až na mě brácha s Vikim chtěli volat, že proč běžím na půl plynu. Během té krize s indiánským během mě naštěstí nikdo neviděl :-D Když na mě Viki čekal v cíli a já pořád nikde, říkal si prý, že jsem třeba od 30.kilometru tak zrychlila, že mě nestihli :-D Miluju ten jeho optimismus. 

To jsi nemohla běžet o ty dvě minuty rychleji?

Fakt to nešlo. Všichni mi říkali, ať si nedělám iluze o tom, že na prvním maratonu budu v závěru nějak zrychlovat. Tak jsem to prostě napálila od začátku :-D Možná kdybych celou dobu běžela pomaleji, nemusela jsem se tolik trápit na konci. Kdo ví. Já jsem hlavně za žádnou cenu nechtěla přiběhnout do cíle s pocitem, že jsem to mohla zkusit běžet rychleji. Tohle se mi stalo na Night Runu a pěkně mě to štvalo.  Nepřijela jsem se na pohodu proběhnout po Praze, ale dát tomu sto procent a to jsem dala. 

Vikimu to nevadí, že běháš?

Nevadí. Naopak je rád :-)

Co plánuješ dál?

Jsem přihlášená na 1/2 maraton do Olomouce a v červenci jedeme s Peachkama na plážovku do Bělé. V září bude Ostravský maraton, kde možná s Peachkama poběžíme štafetu nebo já sama 1/2 maraton. Ještě nevím. A potom na podzim bych chtěla běžet nějaký 1/2 maraton na Floridě. Taky bych ráda běžela nějaký menší závod někde v okolí, zašla na tenis a na golf. Hlavně se chci běháním bavit :-) Ale chceme ještě další miminko, takže v případě, že budu těhotná, půjdou závody stranou a já budu chodit plavat a na jógu :-)

To už je k maratonu opravdu všechno :-) 

Dobrou noc :-)

Volkswagen Maraton Praha 2015

Mám to za sebou, bylo to super a moc jsem si to užila J To je jenom takové rychlé shrnutí. Ale pěkně popořádku.  

Do Prahy jsme vyjeli už v pátek dopoledne a cestou jsme nabrali v Olomouci mamku. Odpoledne jsme šli na Expo vyzvednout startovní číslo. Byla jsem nachystaná něco si tam koupit, nějaké nové triko, ponožky, cokoliv. Nakonec tam byl celkem zmatek a byli jsme tam s dětmi, takže jsem nákupy hned zavrhla a strávili jsme spoustu času u boulderové stěny s klouzačkou a u hokejbalu, kde se to líbilo klukům.

Večer jsem šla brzo spát, protože mi bylo jasné, že v sobotu už si neodpočinu. Jeli jsme totiž na svatbu Ondrovi a Terce do Zhoře u Tábora. Mamku s Viktorkem jsme nechali v Praze a jeli jsme jenom s Peťulou. Svatba to byla pěkná, na krásném místě, výborné jídlo i pití, ale moc jsem si to neužila. Nepila jsem, nechtěla jsem se přejíst den před závodem a navíc s ročním dítětem to prostě nebylo úplně ono. Před devátou jsme byli zpátky v Praze, uložila jsem děti, nachystala si věci na závod, našla tramvaj, kterou ráno pojedu na start a samozřejmě jsem nemohla usnout. Pozdě v noci ještě přijel brácha s Deny a po půlnoci i Viki, který na svatbě zůstal dýl.

V neděli v 5:19 mě vzbudil náš budík Peťula a chvíli po něm vstal i Viktorek. Naše klasické ráno. Udělala jsem si ovesnou kaši s medem, banánem a slunečnicovými semínky, pohráli jsme si gormitama a pak už jsem se oblíkla a odešla na tramvaj. Byla jsem lehce nervózní, ale těšila jsem se. Po půl osmé jsem byla na Václavském náměstí a pěkně v klidu jsem se šla převléct do zóny pro závodníky. V převlíkárně si všechny běžkyně začaly chystat gely, pít speciální drinky, oblíkat kompresní podkolínky, mazat se vazelínou a povídat si kolik závodů už běžely, tak jsem si tam připadala trochu nepatřičně. Já jsem si oblíkla legíny, do kapsy strčila pár sušených meruněk a šla jsem. Zavolali jsme si s Popelem, že se asi nestihneme potkat a popřáli jsme si hodně štěstí. U masážních stanů jsme měli sraz s Markem (píše blog From Pub to Ironman), se kterým jsme se seznámili na instagramu, probrali jsme naši taktiku a šli se řadit do koridorů.

Já jsem startovala z úplně posledního koridoru K, kousek za mnou byl vodič na 5h. Ten vodič byl Miloš Škorpil a všichni se s ním chtěli fotit J V 9:00 zazněl startovní výstřel. Pro nás vzadu to ale ještě nic neznamenalo. Pěkně jsme si poslechli celou Vltavu a ke startovní čáře jsme se dostali zhruba o devět minut později. Vyběhla jsem plná nadšení, prohlížela jsem si fandící lidi kolem a hned od prvního kilometru se mi dařilo držet tempo, takže jsem hodně předbíhala. Na Karlově mostě na mě čeká můj první support. Brácha na mě zdálky mával a křičel, takže jsem ho fakt nepřehlídla. Mám radost a taky na něj mávám. Kousek za první občerstvovačkou jsem doběhla Marka, který startoval o tři koridory přede mnou. Chvíli jsme běželi spolu, ale já jsem chtěla běžet o něco rychleji, tak jsme se rozloučili, že se uvidíme v cíli. 

Běžíme centrem, lidí fandí jako o život, moderátor hecuje a já v euforii běžím o dost rychleji než chci. Ups. Musím zpomalit. Na Národní se znovu potkávám s bráchou a Deny, tentokrát už mají i plakát J Teď někdy jsem poprvé začínala cítit trošku únavu, až doteď jsem běžela lehce jak na obláčku. U železničního mostu na mě čekají Viki s mamkou a klukama. Kilometry ubíhají rychle, usmívám se na lidi kolem trati, užívám si to. Na 22.kilometru mě poprvé napadlo, že je to do cíle ještě strašně daleko :-D Do protisměru jsme se míjeli s rychlejšími běžci a to nebylo úplně příjemné. Tento stav ale trval chvilku a hned za obrátkou jsem naopak dost ožila, když jsem viděla kolik lidí je ještě za mnou. Takhle jsme se minuli s Markem, mávali jsme na sebe přes tramvajové koleje a povzbuzovali se. Znovu jsem běžela kolem Vikiho. Na Smíchově jsem dohnala vodiče na 4h a běžela jsem s ním. S Vikim jsem se viděla naposledy na 30.kilometru, kdy jsem ještě pořád běžela lehce a vysmátá. 

Teď už to můžu říct. Snažila jsem se běžet na cílový čas 3:50 a ještě na tom 30. kilometru jsem to držela. Pak jsem sice začala zpomalovat, ale pořád to ještě bylo na čas pod 4 hodiny a běželo se mi dobře. Pak ale přišel kilometr 37 a na něm stála maratonská stěna, do které jsem velice tvrdě narazila. Nejdřív mě začalo bolet operované pravé koleno, to jsem ignorovala. Pak začal bolet několikrát zvrtnutý pravý kotník a tuhnout pravé lýtko. To jsem si jenom řekla, ok ozvala se moje slabá pravá strana, ale pak už mě bolela i druhá noha a bedra a já jsem přešla do chůze. Na 38.kilometru jsem přešla do indiánského běhu a napadla mě klasická otázka. Proč já to vlastně dělám? Už nikdy nikam nepoběžím! :-D Psychicky mi taky nepřidalo, jak jsem viděla kolik lidí posedává na krajich a protahuje nohy od křečí nebo už leží na zemi a ošetřují je zdravotníci. Říkala jsem si, že radši chvíli půjdu a trošku si odpočinu než skončit takhle kousek před cílem.

Po dvou kilometrech jsem ožila a znovu jsem se rozběhla do trošku slušného tempa. Pamatuju si, jak na obrubníku seděly tři blonďaté holčičky  a fandily a mě projelo hlavou, že už chci být v cíli u svých dětí. Jak jsme se blížili k cíli, přibývalo diváků a já jsem v sobě našla poslední zbytky sil. V Pařížské jsem nasadila americký úsměv, protáhla krok a v neskutečné euforii jsem si užívala poslední metry. Kousek před cílem na mě čekali všichni mí fanoušci. Mávala jsem na ně a užívala jsem si to, jak kdybych vyhrála titul mistra světa :-) Dokázala jsem to!!! Cílový čas 4:02:43. Nádherný pocit. Dostala jsem medaili, zamotala jsem se do termoizolační fólie a užívala jsem si svoje vítězství J