Jak si zkomplikovat život snadno a rychle

Dnes jsem chtěla psát článek o tom, jak jsem si kupovala nové boty na běhání. Slíbila jsem to Ladě, ale bude muset počkat. Nedá mi to a musím se s vámi podělit o zážitky ze včerejška. Nazvala bych to jako "den špatných rozhodnutí" nebo "jak si zbytečně komplikovat život". 

Ráno bylo naprosto normální. Vstali jsme kolem šesté, snídaně, obléct, jít s Viktorkem do školky, pohrát si s Peťulou na písku. Před půl jedenáctou Peťula usnul. Spí vždycky tak hodinu, maximálně hodinu a půl, takže jsem v rychlosti uvařila oběd, hodila prádlo do pračky, poskládala jeden koš prádla, odpověděla na zprávy na facebooku, napsala email. Peťula pořád spal. Tak jsem se přihlásila na Ostravský maraton a protože se na celý příští týden chystám do Olomouce, psaly jsme si s kámoškama a domlouvaly se, co budeme dělat. Peťula pořád spí. Super. Odmrazím ledničku a pořádně uklidím kuchyň. To všechno jsem udělala. Peťulka nakonec spal tři hodiny!!! Takhle dlouho přes den nikdy nespal! 

Viki vyzvednul Viktorka ve školce, přivezl mi ho domů a jel zpátky do práce. To je taky nezvyklé. První věta, když přišel Viktorek domů: "Mami, kde mám tu zelenou vodu, co jsem si vyrobil?" Před třemi dny si v teplé vodě nechal odmočit provázek a od té doby nám miska s  brčálově zelenou vodou stála v kuchyni. Já jsem ji samozřejmě při uklízení vylila. "Můžu si ji udělat znovu?" "Jo, jasně můžeš." Během deseti minut v kuchyni potopa a Peťula vykramařil skříň v předsíni. Oba vysmátí a spokojení, co se jim povedlo :-) Vypadalo to hůř, než když jsem začala uklízet. Vážně by mě zajímalo, proč jsem to dělala. A hlavně proč jsem si myslela, že je to lepší nápad než sednout si na terasu a číst si. Nebo si zaběhat na pásu. Nebo spát. Zakazuju si přepočítávat čas strávený uklízením na počet stránek, které jsem mohla za tu dobu přečíst. 

Odpoledne jsem měla jít k fyzioterapeutovi. Slečna na hlídání tento týden nemůže a se sousedkou jsem se nějak špatně domluvila. Nechtěla jsem tu hodinu rušit, takže jediná varianta byla, vzít kluky s sebou. Šla jsem cvičit a ne na masáž, tak jsem si říkala, že to nějak zvládneme. Viktorek hned na začátek hlásil, že on nikam nejde a že se těšil na Beátu. Lákám ho, že to v tělocvičně bude zábava. Nakonec slibuju lentilky a odcházíme z domu. Samozřejmě na poslední chvíli. Běžela jsem s kočárem, ať nepřijdeme pozdě a hned ve dveřích jsem dala Liborovi fyzioterapeutovi bonboniéru, že se omlouvám, ale mám s sebou děti. 

Nějak jsem tu hodinu odcvičila. Dřepy jsem dělala se zátěží (Peťula v náručí), u ostatních cviků jsem sledovala, jak oba běhají po tělocvičně, přenáší činky, skáčou na bosu, cpou se piškotama a lentilkama a říkala jsem si, že třeba naše třetí dítě bude klidná holčička, která si vydrží půl hodiny kreslit :-) 

Domů jsem přišla úplně vyřízená. Uprostřed toho bince, který jsem už před odchodem neměla sílu uklidit, jsem si uvařila kafe a snědla asi půl pytlíku sušenek. To aby mi snad náhodou nešly vidět břišní svaly, na kterých jsem makala :-D

Prostě jeden takový den s dětmi :-D Mateřské dovolené zdar :-D