Jsme na Chopku, v Tatrách. Moc jsme se sem těšili, že si trošku odpočineme po tom šíleném lednu, že budeme rodina spolu a zalyžujeme si. Dnes ráno jsme se oblíkli, došli do lyžárny a Viki říká, že ho nějak bolí břicho. Tak jsme šli s Viktorkem napřed a myslela jsem, že počkáme u lanovky a Viki za námi přijde. Po chvíli mi to připadalo divné, tak jsem Viktorka posadila vedle lanovky, ať na mě počká, že se jenom jdu podívat, proč se tatínek zdržel. Vedle lyžárny jsem našla skrouceného manžela, že ho šíleně bolí břicho. Takže zpátky k lanovce, vzít chlapečka, lyže, odpovědět na spoustu otázek, proč nemůžeme jít lyžovat s tatínkem, proč nemůžeme jít lyžovat bez tatínka, že nechce jít zpátky do hotelu. Zpátky u lyžárny. Viki se nemůže zvednout ze země, studený pot, zimnice. Běžím na recepci, ať zavolají doktora. Doktor přijíždí za chvilku, dá léky proti bolesti, zjišťuje, že se s lehátkem nevejdou do výtahu a nemůžou sjet do suterénu. Volá kolegovi se skůtrem a saněmi, že má přijet k zadnímu vchodu a svézt pacienta po sjezdovce k ambulanci horské služby. Tam Vikiho nakládají do sanitky a vezou do nemocnice v Liptovském Mikuláši. Mezitím já řeším s pojišťovnou, aby zaplatili výjezd doktora do hotelu. V hotelu nakojím Peťulku, řeknu Viktorkovi, že tatínek musel jet do nemocnice, předávám oba kluky babičce, nasedáme s tchánem do auta a jedeme do nemocnice. Viki má ledvinové kameny, dostává léky proti bolesti a čekáme na zítřejší CT. Je večer, chlapečci spí, muž se s bolestmi snaží spát v nemocnici o patnáct kilometrů níž a já píšu o záchranné akci. Chtěla jsem dnes psát vtipné historky, co se mi stalo při běhání a o tom, jak jsem splnila tréninkový plán. Zase nejsme spolu. Dnes je to měsíc od tátova pohřbu. Nepříjemné okamžiky ze začátku ledna se opakují. Co se to sakra tento rok děje???
