Miss you daddy

Řekla jsem si, že na blog nebudu psát smutné články, že budu psát o pozitivních věcech a pokud to nepůjde, tak radši pár dní nebudu psát vůbec. Těch pár dní už je více než týden a prostě se na pozitivní článek nemůžu naladit. Ne že by se nic nedělo. Spíš naopak. Je spousta věcí, které jsou skvělé a dělají mi radost, ale bohužel ani hodně těchto malých radostí nedokáže převážit tu jednu obrovskou bolest.  Že tady už táta s námi není. Že je mi strašně smutno, stýská se mi po něm. Neustále se vracejí vzpomínky na všechno hezké, co jsme společně prožili, jaké jsme díky němu měli hezké dětství. Pomalu mi dochází, že táta prostě není nikde na služební cestě ani na dovolené,  že už se nevrátí.  Jsem moc ráda, že mě aspoň stihnul odvést k oltáři a viděl oba svoje vnuky. Bohužel s bratrem už tohle nezažije.  Každý den si vzpomenu na společnou dovolenou na podzim v Americe a pokaždé mě při té vzpomínce mrazí. Táta zemřel měsíc a půl po našem návratu. Jako by ta Amerika, kterou tak chtěl vidět, byla cesta na rozloučenou. Když jsem mámu s tátou fotila na pláži, fotila jsem spokojené manžele na dovolené a těšila se, jak tu fotku nechám vyvolat a založím ji do alba. V životě by mě nenapadlo, že jsem v tu chvíli fotila fotku na parte.  Samozřejmě si pořád říkám, co jsem mohla udělat jinak, jak jsem měla tátovi pomoct. Teď už je to jedno a nějak to musí přebolet. Říká se, že je potřeba rok, aby se člověk nějak srovnal. Musí uplynout všechna roční období a svátky. My máme za sebou tři měsíce a pár dní.

Nejhorší je to teď určitě pro mámu. Mamka se snaží, ale je to šíleně náročné. Žili spolu s taťkou celý život a i když třeba poslední roky nebyli úplně ideální, pořád byli manželé a měli jeden druhého. Jezdíme teď za ní každý týden a mám pocit, že pokaždé, když ji vidím, je na tom fyzicky hůř.  Chřadne. Nikdy předtím jsem to slovo nepoužila, ale teď mě žádné jiné, výstižnější nenapadá. Bolí mě to, moc. Vidět ji v takovém stavu.  Snažím se pro ni být co nejlepší oporou. Nebrečím před ní, protože pláče má sama dost. Nebrečím ani před klukama, protože ti potom neví, co se děje. Viktorek spíš ví a nechci, aby plakal taky. Stačí, že mi vždycky u snídaně říká, že nechce vajíčka do skla, protože ty dělal děda. Já brečím v autě. Do Olomouce je to od nás hodinu, to je dost času. Tak zhruba v půlce cesty většinou dostanu záchvat paniky, že nás v tomto svém nepozorném stavu někde nabourám a začnu se soustředit. A samozřejmě super terapie je běhání (šílené klišé, já vím). Tento měsíc už se blížím ke stovce naběhaných kilometrů, nejradši bych běhala pořád.

Ale pojďme si vylepšovat náladu:

máma je dnes s kamarádkou ve Vídni

venku je sluníčko a půjdeme do parku

      - tento článek píšu na naší krásné terase

- podařilo se mi bez úhony přezimovat oleandr

- a takhle můžu pokračovat na další dvě stránky :-)

všímejte si prosím kytky a hrnku, ne toho, že je ta fotka hrozná :-D

The spirit of your loved one will live forever in your memories and in your hearth.

Hezkou sobotu vám všem :-)

Alžběta