Až já budu velká, bude ze mě atletka

V minulém článku jsem psala, že jsem se k něčemu odhodlala a že v pondělí se s vámi podělím o zážitky. Tak je to tady. Ale nejdřív vám napíšu, co všechno tomu předcházelo.

Od malička se ráda dívám v televizi na atletiku. Líbí se mi hlavně běhy, od sprintů po maraton. Technické disciplíny mě tolik neberou. Samozřejmě se na ně dívám taky, ale moc mě neláká je vyzkoušet. Když sleduju běh, líbí se mi to moc. Přemýšlím, jestli bych s atlety byla schopná běžet aspoň kousek jejich tempem a láká mě zkusit běžet překážky. Vždy jsem ale vypnula televizi a říkala si, že to jsou přece atleti a mě se to netýká.

Malinký posun v hlavě přišel po Českém běhu žen v červnu, kdy jsem skončila druhá a vítězka a kočka na třetím místě byly z atletického klubu. To jsem si řekla, že možná bych tu atletiku přecejenom mohla zkusit. Ano vím, že to byly juniorky a že ten můj čas nebyl nijak hvězdný. Ale v hlavě už jsem tu myšlenku na atletický klub měla. 

Asi týden po závodě jsme seděli s Vikim na terase, pili víno a on mi říká: A nenapadlo tě, zajít do nějakého klubu a trénovat s trenérem? Přijde mi, že ti to běhání docela jde. Pro ty, kdo Vikiho neznáte, tohle je velká pochvala :-D Řekla jsem, že mě to sice napadlo, ale že atletky jsou přece Hejnová s Rosolovou a ne já, takže co bych tam dělala. Nějak jsme to zamluvili, ale Viki mi to pak ještě párkrát připomenul, že si myslí, bych to měla zkusit. Tohle je jedna z věcí, které na něm mám fakt ráda. To, že mě podporuje a dokáže mě postrčit do věcí, na které nemám odvahu. Několikrát jsem mu říkala, jak mě mrzí, že jsme spolu nezačali chodit dřív, protože jsem přesvědčená, že po jeho boku bych neudělala tolik špatných rozhodnutí, kolik jsem udělala. No ale zpátky k atletice :-)

Minulý týden jsem se konečně podívala na webové stránky SSK Vítkovice a našla kontakt na trenéra středních a dlouhých tratí. Na internetu psali, že s atletikou se dá začít v jakémkoli věku, tak jsem zavolala :-D Panu trenérovi jsem řekla, že mě baví běhání a chtěla bych zkusit běhat i na dráze a zlepšovat se. Pak následovala otázka, jestli jsem už někdy sportovala nebo jestli začínám. Odpověděla jsem, že jsem hrála dvacet let házenou a do telefonu se ozval smích a visela otázka, že kolik mi je asi let. Přiznala jsem věk a domluvili jsme se, že přijdu v pondělí na trénink.

Přes víkend jsem si říkala, že o nic nejde, maximálně mě pošle domů a nic se neděje. Dnes ráno Viki vstal a ptal se mě, že prý kolik má trenér roků a že se nemám divit, že jsem ho vylekala těmi dvaceti lety házené, když mu určitě je tak třiadvacet. Paráda. Můj klid v tahu a hlavou mi šrotuje, že jsem se fakt zbláznila, co to dělám, na co si to hraju a že tam budu stará, pomalá a tlustá. 

Ale pěkně popořádku. Pan trenér nemá dvacet roků a byl velice sympatický. Ptal se, jaké závody mám za sebou v jakých časech. Pak jsem se domluvili, že se podívá, jak běhám a jak zvládnu dnešek a podle toho uvidíme. Představil mě své tréninkové skupince a oni mě přivítali slovy dobrý den paní Alžběto :-D 

1. Trénink začal myslím pěti kolečky na rozběhání. Neměla jsem zapnuté garminy, takže všechno jsou to jenom pocity a doufám, že správně zapamatovaný počet kol. Tempo jsem držela s ostatními, ale já sama bych na rozběhání běžela o dost pomaleji. 

2. Protažení a po něm běžecká abeceda. Jasně, že tu abecedu uměli všichni líp, ale nepřipadala jsem si nějak výrazně mimo. Při abecedě mi děcka konečně přestali vykat :-D

3. Rovinky - delší strana fotbalového hřiště skoro sprintem, kratší strana vyklusání. Takhle čtyři kola.

4. Dvoustovky - já 2x4 dvoustovky (ostatní 3x4 dvoustovky). Trenér mi předtím řekl, ať hlavně nemám depresi z toho, že mi všichni utečou :-D Kluci měli bežet kolem 31sekund, slečna kolem 36 sekund a já nějak za nimi kolem 39 sekund podle toho, jak to půjde. Neměl to být sprint. Ok. První dvoustovku jsme přepálili všichni. Mlaďoši závodili a já jsem vůbec neměla představu, jak rychle běžet. Výsledek byla moje dvoustovka za 31 sekund. Ty ostatní úseky už jsem zvládla v doporučeném tempu. 

5. Vyklusání. Myslím, že jsme zase běželi pět kol.

6. Strečink.

7. Nadšení a obrovská radost, že jsem na tom tréninku mohla být :-) Zvládla jsem to. 

S trenérem jsme se domluvili, že mi pošle plán, podle kterého bych mohla běhat sama a kdy mám přijít zase na stadion. Trénink směřuju k Ostravskému maratonu a jsem zvědavá, jak to půjde. Fakt mě to dnes bavilo a bylo hodně motivující a příjemné vidět tolik mladých lidí, kteří tak skvěle běhají. 

Ale zpátky do mateřské reality :-) Když jsem byla někde u bodu čtyři, probudil se Peťulka už vyspaný po obědě. A Viktorek mi přišel říct, že si strčil do nosu kamínek a nejde mu vytáhnout.... :-D

Mějte se hezky :-) Mateřské a běhání zdar :-)